Křižánek.
Viz tam ten černý les se plížit roklemi,
ten pustý Křižánek, jak cloumá větvemi,
a zří sem nevlídně, jak přemýšlel by znova,
o ději rumův těch, jež v lůně temném chová?
Ba, strašný děj to byl, jej viděl dávný věk,
a pomstu nebe zlou zřel němý Křižánek!
teď v chmury zahalen jak na výstrahu stojí,
že člověk s nebesy se zkoušet nemá v boji!
Kde nyní duby ční, velebný klášter stál,
a místo bouří se hlas zvonův rozléhal.
Než, zanik’ zvonů zvuk, a hrdý klášter klesl,
co Psinický sem pán své lásky kletbu vnesl.
„Hoj Kopidlenské zdi, – pán z Psinic promluvil, –
jak pevně vámi váš pán hrad svůj ohradil,
že není možno blíž se dostat ku pokladu,
ku Bertě spanilé, té růži u vnitř hradu!
Té outlé dívce jsem byl špatným za chotě,
a zetěm sprostým jen tvé po cti lakotě:
hoj pane z Kopid’na, na darmo střežíš věru
před zetěm nezvaným na hradě krásnou dceru.
Byť visel u nebe tvůj skalopevný hrad,
byť pekla propasti jej střehly odevšad:
přisám Bůh, že láska si vchod do hradu koupí,
že zbroj-li nemůže, šat mnicha do vnitř vstoupí.“
Tak pravil v jitřní čas, své hově svévoli,
a večer uzřel jej, co mnicha v řeholi.
A nebe zřelo, jak věc svatá slouží zlatu,
jak vášeň kryje se v božského sluhy šatu.
Jde ku Kopidlnu tré mnichů z večera,
jak vždy o dar prosit ku dobru kláštera;
jdou lesem v hovoru, jdou svatého kol kříže,
a jeden mluví teď ku kříži, přišed blíže:
„Aj Bože na kříži, zda Ti můj osud znám,
proč milý tobě šat na sobě nyní mám?
Tys osvítil ten svět, jsa světlem všeho lesku,
zdaž také posvítíš na zpáteční mi stezku?
Věz darem nechci to, ochráním zákon tvůj,
jen ty na outěku mou Bertu ochraňuj!“
Tak zněla rouhavá řeč Psinického pána,
a však i strašlivá odpověď na ni dána!
Den již se schyluje, jde slunko k západu
a jeho jasná tvář zří ještě do hradu;
a jakby nezřela na dívku, jež tu sedí
a oknem v krajinu jak jasná luna hledí?
To Berta spanilá se loučí s západem;
než co to poutá teď zrak její pod hradem?
„Aj známí z kláštera, kdož bez dárku vás nechá?“
Tak řkouc’ dle zvyku jim vstříc na podhradí spěchá.
Tré mnichův kloní se před dívkou pokorně,
a ona blíže jdouc je vítá hovorně,
a dárek prvnímu do rukou dát se chystá, – –:
než, ten ji uchopí a dál ji vléče z místa.
A krátce zaplesá: „Svých dárkův sobě nech,
já Tebe vezmu si, Tys lepším dárkem všech!“
To řek’ a nese ji pryč z hradu v divém plesu,
u brany na kůň vsed’ – a uhání dál k lesu.
A letí s děvou dál, ji drže v objetí,
dvé mnichův skok a skok za ním u zápětí:
za nimi v chumáčích se prach výš a výš zdvíhá,
jak strašná pomsta, jež jich stopu kvapně stíhá.
Ba pomstě nebes se čin tento protiví,
jí k ruce vstávají vichrové strašliví,
a lesův temena se v mračen stíny halí
a nebe modravé ku bouři již se kalí.
To nebe slyšelo u kříže rouhání,
a nyní vyhoví zpupnému vyzvání;
hle tam již dojeli tří jezdci na kraj lesa –
a nebe mračí se – a vichřice již plesá.
Les v hloubi zaduněl, ohromný na to třesk,
hrom zařval, ze mračen vyšlehl sivý blesk,
a bije ráz a ráz, a les je v žhavém lesku –
toť mnichu zpupnému blesk osvěcuje stezku.
Ujíždí z Psinic pán, jej žene hromu třesk,
ujíždí sám a sám, jen provází jej blesk;
tu sklesl jeho kůň – a dívky víc tu není:
než na to nemůž’ mít pán z Psinic pomyšlení.
Nemyslí, nevidí – již u kláštera skles,
blesk šlehl zařval hrom – a v záři stojí les:
klášter je v plamenu a v záři skví se chlumy,
lkaj’ zvony naposled – věž hrdá klesá v rumy.
A v rumy shrotil se velebný klášter ten,
pod jeho kamením pán z Psinic pohroben!
Na něm zdi zřicenin jak na výstrahu stojí,
že neměl s nebesy se zkoušet v krutém boji!
A jak se žáru lesk rozlévá šíř a šíř,
u světle růžovém tam plane svatý kříž,
peň kříže v objetí se dívka Kristu sklání,
a jak pán z Psinic chtěl, Pán mocně děvu chrání.
Noc prchla, vzešel den a přišel večer zas,
a tak se vystřídal již dlouhých věkův čas;
ty rody vymřely, jichž vyprávěl jsem osud,
kříž dlouho ještě stál a rumy vidět posud.
O kříži i rumech lid mluví po náš věk,
od kříže nazván prý les onen Křižánek;
proč ale se ten les vždy mračí tak a chvěje?
Snad že mu rumů těch na myslí tanou děje.