Křížek po matince.

Já chudá svět ač uzřela,

přec nejsem děvče chudé,

a kdybych dnes i umřela,

velký tu poklad zbude

po chudé Anjelince.

Nelekejte se, lidičky:

jeť na pentličce maličký

to křížek po matince.

To největší jest poklad můj

a jediný i v světě;

v ten vkládám všechen úvěr svůj

a v tom i blaho kvete

mně ubohé chudince;

a kdyby dával někdo zaň

mi stříbra dol i zlatou báň –

ne! – vždyť je po matince!

On velké pro mne kouzlo má

a léčivé i moci.

Když nedávno jsem stonala

tři dlouhé dni a noci

na bolest ve hlavince –

tuť lékař ne, ni lék to byl,

jenž ubohou mne pozdravil,

leč – křížek po matince!

Když smutno mi a tesklivo

jest v komůrce mé klidné,

když srdce mé tak bázlivo,

že krev až v žilách stydne

mně bláhové děvince:

tuť křížek na rty jen si dám

a bázeň, smutek již ty tam –

mnímť, že jsem při matince.

Onehdy Jeník sousedův

zas do mne mluvil mnoho,

a v ohni vroucích pohledův

vám hrozně nalhal toho

o lásce k Anjelince;

já v oči se mu dívala,

však při tom tajně líbala

svůj křížek po matince.

Děvčata naše v neděli

když na mši jít se strojí,

by hoši na ně hleděli,

věnují péči svoji

každinké kudrlince;

já věru malou práci mám,

na krk jediný šperk si dám –

to křížek po matince.

A kdybych byla chuda tak,

jak nikdo v světě není,

předc nezkalí mi závist zrak

ni moje potěšení

i v poslední hodince.

Blaženou svět mne pochová,

jen když mi s sebou ve hrob dá

můj křížek po matince!