KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení IV)

Teskné bylo rozloučení, předtuchami zaleknuté,

trýzně plné noční bdění, kruté ráno dnešní, kruté –

ale, ach, to setkání!

Jako skalních od útesů bolně nazpět odražený,

stokrát vzrostlý výkřik děsu ubíjí se o ty stěny –

tak dvou srdcí zvolání.

Matko! není ještě dosti krutých bolů Synu tvému,

mateřskou že útrpností své jsi přišla přidat jemu,

Matko – velká v žalu svém!

Synu, Synu, dost jest hoře, v němž se duše matky svíjí,

veliké již jako moře – překypí a zatopí ji

jediným tvým pohledem!

Setkati se v marné touze, pomoci kde možno není,

popatřit si v oči dlouze ve vzájemném utrpení –

ó jak bezměrný to žal!

Kéž se za tu oběť vaši, Kriste, Matko bolem mdlící,

čtvero očí vždycky snáší v duši moji zápasící,

abych s vámi vytrval!