KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení l)

Tak vždy se začíná: Nechceme, aby tento panoval nám.

Autonomní já. Jsem přikazatelem si sám.

Že jest to pouhá illuse, že otroctvím jest skutečnost,

že okovy jsou zarzelé, a drábů všude dost,

že v porobu jest jato vše, chléb, tělo, slovo, duch –

co po tom ti, kdo poroučí – jen když to není Bůh!

Co potom ti, že krvavý národům vstává pot?

Žij Tiberius, Danton, stát – der gegenwärtige Gott!

Nemáme krále, kromě císaře – ať jednoho neb tisíce –

I nám jest nutno s vlky výt – a vidíš přec, že vlčice

na praetoriích září znak. Tys nevinný – dí páni –

však to tě u nich, Ježíši, ni u nás nezachrání.

Ty panovat? A na čem my ukážem volnost svoji?

Toť jediná, jež zbyla nám, ba v té pán při nás stojí.

Tys dávno vzdal se všeho zde – tož buď i smrt tvá kleta,

ať osvědčíš, že necheš nic z království toho světa!

My shodili tvé sladké jho. Vše raděj člověk snáší –

To začátek jest bolných cest, té tvojí i té naší!

Tak má se věc tvá, Ježíši! To třeba sformulovat,

by vědělo se vlastně, proč tě nutno na kříž vkovat!