KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení VIII)

Jest soucit z bolu puklý květ. Sám bolestí se chvěje,

přec laskat, líbat, pohladit chce vše, co zraněné je.

Však dnes, že tebe zranit má i něžné toto kvítí,

svým bolestnějším soucitem hned chceš jej oplatiti.

Nad bílými tu poupaty, jež budou poskvrněna,

nad duškami, z nichž vyplení i stopy tvého jmena,

nad láskou, která umdlena ve zkouškách neostojí –

ten bol, ten bol tak rozdírá teď, Kriste, duši tvoji!

Jest osamění teskno tak pro slabou duši naši,

když soucitem, když pohledem nás nikdo nepovznáší,

když nezapláče nad námi ve světě bytost jedna,

když srdce navždy hladovo a poušť vždy kolem ledná –

však Pane, Pane, hanba to, k té slabosti se znáti,

v trnové říši koruny se choulostivým státi,

chtít, abys Ty jen vytrpěl vše za nás cestou zdejší –

Zda nestačí nám úplně Tvůj soucit nejněžnější?