KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení XI)

Po vřavě ticho, ticho tak, že možno slyšet času tep,

neslyšný jindy člověku. – Čas, toť přec míra změn.

V největší změně od věků údery kladiv odbíjen –

ó jaký dopad, jaký sten – úderů kolik každý hřeb!

Toť dvanáctá! Ach, tolik ran! Jak vnikají do srdce cév!

Jak rozrývá to, rozrývá! Ó srdce Matky v bolech svých!

Ó údery, ó kladiva! vy hlase hodin pátečních,

jak krutý, ostrý cvakot jich – a tiše potom kape krev.

Ó ruce, nohy zmučené! A přec by byla stačila,

jak učí bula posvátná, ku duší z hříchu obmytí

jediná krůpěj brunátná – však láska k srdci dobytí

nedbala krve prolití, poslední kapkou hýřila.

Toť přelom času. Věků střed. V něm otvírá se každá sluj,

z ní možno vynést zlata lesk, jenž ve skále tam skrytý je.

Ó skálo, srdce! Kladiv třesk ať otevře, ať skruší je –

než přečteny jsou pašije, dokořán celé stůj!