KŘÍŽOVÁ CESTA (Zastavení XIII)

Ach, tu visí. Vydechnul. Výčitky jak kleště

srdce rvou, jež mlčela, dokud dýchal ještě.

Nikodéme, Josefe, kde jsme jenom byli?

Pozdě láska vyráží, ale roste, sílí,

náhle jako lavina, trhá vše a sráží,

nikdo už jí nezdrží, nikdo nepřekáží.

Velerady prokletí? Pomsta Kaifáše?

Ach, co na tom? Zapadlo drahé slunko naše,

zmlkla ústa, ze srdce tryskla krev a voda –

ach, jakou to výčitkou bledé tělo bodá!

Pojď, dej pozor, Josefe, s úctou nejněžnější

složme s dřeva potupy v důstojnou ho skrejši,

v náruč Matky nejprve, ve polibků závěj,

a pak, jak nám možno jen, svět se v cestu stavěj,

zasypme ho poctami, vložme v byssus bílý,

myrhu, nard a aloe, nic jsme nešetřili.

Pověz, Máří, pověz jen, čím bychom jej ctili?

Doloroso, oltáři, svícne sedmi ramen,

v stínu smrti zazáří bolestí tvých plamen,

přistoupit blíž svatých ran dovol, milá Máti,

vzdechy tvými rozdmýchán ať nás oheň schvátí.