KŘIŽOVATKA

A kdyby hlas mne vyzval

a já bych zaslech: „Vol!

Buď štěstí a zapomenutí –

buď slávu, však nejtrpčí bol“ –

já na kolenou vznícen

bych šeptal v odpověď:

Ó duchu, jehož nezřím,

cestou mne chraň a veď,

trestej palčivou vinou,

nad srázem nech mne spát,

sváděj pokušeními,

popleň kvetoucí sad,

leč propusť mne z mého slova

zde na rozcestí tom!

Chci jako náměsíčník

viděti nevidom,

chci za vláhu i ránu

vděčen být osudu,

chci neznaven kráčet a kráčet,

leč nevědět, kam jdu.

A jestli trest mi chystáš,

je trest i v štěstí mém.

A za jiné mám-li trpět,

já trpím, neboť jsem.

A jestli kus nesmrtelnosti

se mnou má po smrti žít –

tu věčnost, jež nitrem mým teče,

nemůžeš dát ani vzít.

Mé duši somnambulní

jedinou milost přej:

Nechceš-li mému pádu,

jménem jí nevolej!