KRKAVCI.

Prostřed knížat králi k poctě král dnes dává velký ples. –

Krkavců dvé nad palácem v temnu skryto kráká kdes.

Králi král se dvorně kloní a druh druhu chválí říš. –

Příšerněji stále kráká krkavců dvé v noční tiš.

„Věčný mír buď mezi námi, aby říše kvetly dál.“ –

„Hoj, to bude zítra mrtvol!“ krkavec se starší smál.

„Jakže? Vždyť mír slíbili si!“ druhý jemu namítal.

„Hahaha! Mír?! Počkej chvíli!“ z plných plic se zachechtal...

Králi král se zatím kloní a druh druhu chválí říš,

v nepočetných ve zdravicích za číší se prázdní číš.

Hlučnější a veselejší hodovníci víc a víc,

ohnivěji zraky planou, rudým vínem rudne líc.

Náhle ticho... Ostré hlasy... Kvapné kroky po schodech...

Cizí hosté v kočár sedli... Chmurné tváře! Divý spěch!

Co se stalo? Král cos příkře v nestřežené chvíli děl.

Cizí vládce uražený s hněvem domů odejel.

„Hahaha! Nuž budou hody? Dobře, viď, jsem předvídal!

Stár jsem, brachu, a dost už jsem takých plesů uhlídal...

Zakrákali, odletěli, každý v jinou stranu spěl,

ale ještě dlouho nocí příšerný jich chechtot zněl...