Krkavci.

Slíť havran s druhem s hory v dol

a sedli jedle na vrchol.

„Nuž, bratře, pověz, kde jsi byl,

co zkusil jsi, co vyslídil?“ – –

„Slyš! Podvečerní bouře vztrh

na smutný zanesl mě vrch.

A nežli ustal její ryk,

pad’ čekanu jsem na příčník.

I vidím – nepevně jsem stál –

že v kštici spár jsem zamotal.

Zřel ženu jsem, ta vinu zlou

zde odpykala popravou.

I počal do hlavy jsem klout,

bych nevlídných se zbavil pout.

V tom mumle hlava: „Ptáku, hej,

mne do temena neklovej.

Ni do čela, ni v zhaslý zrak,

nech po tři dni mě viset tak.

Mně ve půlnoční jíti čas,

jak ondy k svému hochu zas.

A líbat ho, jak tenkrát ždál,

než synkovi se otcem stal.

Já vlkům z pustých lesa míst

to dítě dala za kořist.

Kat popravil mě trestu v znak,

ty neruš mne a nech mě tak.

Leč až vyprší čtvrtý den,

sem nasytit se přileť jen.

A budeš-li mít potom hlad,

můj hojně dá ti milan snad.

Viz, tamo přes ty lesy leť, –

ten bílý dvůr jest jeho; hleď.“ –

„Tak děla mi; dnes právě čas,

pojď, leťme na ten hodokvas.

Pojď k tomu svůdci!...“ „Nejdu, věz,

jej dojed’ jsem už právě dnes!

Vždyť v hrůze za večerních chvil

sám po právu si učinil.“ –