KRKAVCI.

Na hradčanské věži

černé mračno leží.

Není mrak, to černí ptáci, –

rozeznáš je stěží.

A nejsou ptáci,

pohleď z uličky,

jsou to černé, mladé, staré

římské kletbičky.

Povědomi cíle

přelítli co chvíle

přes hory a přes jezera

daleké ty míle.

Po střechách, římsách,

křížích na špici

tři sta let již trousí tady

všichni v směsici.

Krá, krá, krá zní shůry

do slunce i chmury,

přehluší a převýskají

i andělské kůry.

Do svateb, plesů,

v smutek náš i kvas

pořád stejně pronikavě

zaléhá ten hlas.

Chceš-li ty mne míti

ve svatebním kvítí,

můj synečku, oni ptáci

nesmějí tam býti.

Holoubek bílý

ten ať se tam stkví!

Jen se neboj karabinky,

synku bláhový!