Krkonošská kleč.*)
Střelmil Krusku jako nebe,
Jako mír své duše ctil;
Že však neměl nežli sebe,
Že jej osud nezšlechtil:
Kážou usta mu rytířská
Do světa se pustiti,
A když korouhev si získá,
O dceru se hlásiti.
I jde Střelmil, panoš skvělý,
Rozžehnav se s horany;
S ramene mu visí střely
Na odbojné pohany;
Kruska hocha vyprovází,
Milostně jej celuje;
Dokud slunce nezachází,
Věrnost stálou slibuje.
Když jsou přišli na rozcestí –
Ach, tu kyne loučení!
„Vzdálenost tvou jak mám nésti,
Nejdražší všech stvoření!
Kýž bych lvem neb orlem byla,
Lvova síla, orlův let;
Za tebou bych přikvapila,
Byťbys stál mil na sta set!
O, bych s sluncem v zlatém voze
Celý ten čas seděla!
Kolujíc tak po obloze
Vždy bych na tě hleděla!
Tak ale tu kvíleti mám,
Stýskat němým skalinám;
Snad tě – nikdy neuhlídám,
Leč až světu výhost dám!“
„„S Bohem buď, má drahá Krusko!
Přestaň hořce kvíleti;
Též i mně je v prsou úzko,
Žel mi bude v zápětí;
Nic však méně směle dolů
S Krkonošů se snesu,
Už pro prudkost všech tvých bolů
Lík ti mocný přinesu.
Každodenně putuj v čas ten
Sem, k tomuto rozcestí;
Láska ti skrz déšť i plamen
Dráhu přímou proklestí.
Každodenně přines v ruce
Jeden kámen vybraný,
Jak se láme na opuce,
Široký a čtverhranný.
Tu je strojně na pahorku
Outlou rukou srovnávej;
Na to z nejbližšího borku
Čerstvým mechem procpávej.
A tak choď, až zeď dosáhne
Prstů u tvé pravice,
Ode země se vytáhne
Pro pocestné lavice.
Na to, z jara, denně vyhrab
Sazeničku drnovou;
Kde jsou spáry, tam ji vehrab,
Až se v trávník rozmohou;
Pak sem tam mateřídoušku,
Sedmikrásu, zvonek vtěl –
Kol a kolem horních kroužků
Na sta vonný květen vsel.
A když půlnočník klestiti
Počne jívu listnatou,
Na roh každý dej vsaditi
Lípu krásně košatou.
Ty když budou stíny tvořit,
Pode nimi sedávej,
A než uzříš den se bořit,
Na Střelmila čekávej.
Tak své srdce v toužebnosti,
Tak v stálosti zachováš,
An vždy nové poživnosti
Vřelým citům podáváš.
Tak tě někdy na pět honů,
Vraceje se, uhlídám,
Kterak na své lásky konu
Sedíš, stýskáš květinám. –
S Bohem buď, má drahá Krusko!
Přestaň hořce kvíleti!
Též i mně jest v prsou úzko,
Žel mi bude v zápětí;
V okamžení však, hleď! dolů
Jak sem s vrchu se snesl,
An sem pro prudkost tvých bolů
Lík ti mocný přinesl.““
Dopověděv políbí ji,
Horké slzy z oka dští;
Ještě rtové rtíky kryjí –
Teď se na kůň vymrští!
Jede jako střela polem,
Již se oku ztracuje,
Zmizí – Kruska s těžkým bolem
Do hradu se vracuje.
Vroucně putuje den jak den
Na to smutné rozcestí,
Láska jí skrz déšť i plamen
Dráhu nezmeznou klestí.
Každodenně nese v ruce
Jeden kámen vybraný,
Jak se láme na opuce,
Široký a čtverhranný.
Tu je strojně na pahorku
Outlou rukou srovnává,
Na to z nejbližšího borku
Čerstvým mechem procpává.
Staví, až zeď dosahuje
Prstů její pravice;
Od země se vytahuje
Pro pocestné lavice.
Na to každý den vyhrabe
Sazeničku drnovou,
Kde jsou spáry, ji zahrabe,
Až se v trávník rozmohou;
Pak sem tam mateřídoušku
Vsadí, fialku i lil*) –
Kol a kolem horních kroužků
Na sta vonný květen vsil.
A když půlnočník klestiti
Počal jívu listnatou,
V každý roh dala vsaditi
Lípu krásně košatou;
Ty když velké stíny tvoří,
Pode nimi sedává,
A než dlouhý den se boří,
Na Střelmila čekává.
Sedává a očekává
Jarem prvním den jak den;
Mladé Labe nosívává
Mimo myriády pěn.
Nadarmo však do oudolí
Zrak svých očí napíná,
Darmo, uzříli co v poli,
Na nohy se vypíná.
Co se mihlo, byly stíny –
Střelmila to nebylo!
„Ach! snad ho v pahorek hlíny
Divé kopí srazilo!
Či snad – ha myšlénko smrtná!
Či se stal snad nevěren?
A – proč sem tak byla smutná,
Byl jen dlouhý, trapný sen?“
Cizí jezdec mimo jede:
„Proč tu, děvo, naříkáš?
Což ti osud smrt již vede,
Že tak bledé tváře máš?
Či snad pláčeš pro milence,
Jenž v zemi zaslíbené
Mezi nepřátelské žence
Padl v srpy bezcitné?
Stálli minulého roku
Blízko Jeruzalema,
Pad’ ode mne na sto kroků
S krvavýma tvářema;
Strašné sme si dali heslo,
Hory zrostly z mrtvých těl;
Devět českých reků kleslo,
Ač je sílil v prsou Lel!“
„„Devět!? – On byl mezi nimi,
O! a já již vdovou jsem!
Tygr sedí mezi svými –
A já, děva, sama jsem!
Sama budu v hradě vadnout,
S jeho duchem ve snách výt,
A až budu muset padnout,
Hrudy vůkol sebe mít!““ –
Tak si Kruska hořekuje,
Padá z mdloby do mdloby;
Cizinec jí vyvracuje
Z mysli černé podoby.
Doprovází ji do hradu –
Jak ji samu nechat má?
Shání líky, shání radu –
Plní, kde kdo jakou dá.
Čas prý všecko napravuje,
Zvlášť co ranil Lelův šíp!
Tak i Krusku pozdravuje,
Denně jest jí líp a líp;
By ji zjasnil jezdec, činil
Dnem i nocí vesele,
A – než se zas měsíc nalil,
Stali se z nich – manželé!
Manželé! – a kdo jí medle
Může za zlé čin ten mít?
Měla, jako sirá jedle,
O samotě živa být?
Střelmila již nic nezhojí,
Vždyť jich devět zůstalo!
Znalať jeho srdce v boji,
Coufnout by mu nedalo. –
Dvanáct let tak blaze žili;
V třináctém však nový žel
Krusku na nějakou chvíli
Temnou rouškou obestřel.
Jezdce si za tučnou obět
S koně pád vzal, an byl zpit;
Vdova sirá musí opět
Jinému se zasnoubit!
Zasnoubila, blaze bylo –
Blahost se však kalila,
Neb než dvacet let minulo –
Pětkrát pohřeb strojila.
Odstrojila již po páté,
Chce zas sňatek strojiti;
Nestrojí však vícekráte,
Nelze chotě najíti.
Teď se teprv plachá pamět
Z víru plesů vydrala,
Počne Krusce v jedno stavět,
Čeho se kdy dočkala;
Teď jí také Střelmil v prsa
Vstoup’, i s kvítím lavice,
Již snad času ostrá kosa
Zmetala již s silnice.
I jde jednou v horním létě,
Střelmil kde se loučil s ní,
Nemyslic již, v tom že světě
Stan ten bude k spatření;
Ale jak se podivila,
Uzříc, an tu přeskvostno
Vše, jak byla zůstavila,
Zeleno i milostno!
Sedadlo je srostlé v skálu,
Drn ji něžně přikrývá,
A z drnových hustých sválů
Zvonek vůni vylívá;
Květ náprstků zde prorostlých
A fialčin něžný klín
Kryje z čtvera kolmorostlých
Líp dalekosáhlý stín.
Sedne si, a jak když v záři
Slunce na mráz zasvítí:
Tak se rychlý oheň v tváři
Památkou jí roznítí.
„Ach! kde jste, blažení dnové!
Když sem tady chodila?
Kam zalítli sladcí snové,
Jež mi láska plodila?
Ti, jenž mně manžely slouli,
Ti mne nemilovali!
Podle nich mně chvíle plouly,
Jak se sadem déšť valí:
Raduje se štípek z něho,
Ač mu život podrývá
A šťávné kořeny jeho
Žravým zubům odkrývá.“
Tak když dí – hle, poutník slabý
Zhůru pracně vykráčí,
A v pět minut starém Labi
Pravici svou namáčí.
Smutně se mu v letném oku
Blyští velká krůpěje,
A při každém pracném kroku
Vítr jednu rozvěje.
Dostoupiv pak na hřbet hory –
Jakby to byl někdy znal,
Na skály a temné bory
Zrak svých očí rozeslal;
Najednou tu sídlo zočí,
Na něm ženskou postavu –
Jako divý nazpět skočí,
Ruce zpráskna nad hlavu.
„Krusko! – Bože trojjediný!
Ty mne ještě miluješ?
A s věrností bez poškvrny,
Co sem radil, pěstuješ?
O blaze mně! blaze! Krusko!
Nově s tebou počnu žít;
Zmizni, mého srdce úzko!
Rozkoš v něm měj věčný byt!
Hleď, má Krusko! přes dvacet let
V okovech sem bědoval,
Mladý věk můj v jamách odkvet’,
Kde sem s štíry hodoval!
Až sem šťastně svému katu
Nemoc z těla vyhostil,
A tak k svobodě i k zlatu
Cestu sobě proklestil.
Nic však méně nechtěl ho svět
Na slunci víc nositi,
A, ač míň než já čítal let,
Přece musil umříti.
Ctnostná jeho choť mně chtěla –
An jí třebný mužský štít,
Ač sto jiných vzíti měla –
Svého sňatku věnce vít.
Nepovrh’ sem rukou její,
Učinil sem slib svatý:
Že, jestli již oči spějí,
K nimž jsem láskou připiatý,
Čilis na mne zapomněla,
Již, jak jindy, miluji –
Byťbys hrad mi dáti chtěla,
Nazpět k ní připutuji.
Aj hle, Krusko! ty tu sedíš,
Kde tě Střelmil opustil,
V svadlý květ mých tváří hledíš,
Jakby se prv rozlístil!
O rci, žes mi byla věrná,
Že mi tu lze skonati,
Že mne zrada černě-černá
Zpět nebude mrskati!“
„„O Střelmile! tys mi nebe
Byl, a jsi, a zůstaneš!
Milovati budu tebe,
Dokud na smrt nezvadneš!
Bylali sem ti vždy věrná? –
Přestalali sem lkáti,
Ať mne ruka nesmrtelná
V bezcitný strom obrátí!““
Praví, a – ha! strach a hrůza
Oběma kost proběhne!
Jakby rotila se luza
Od kocytu pramene:
Tak se počnou hory, skály,
Zdě a strom, i země třást,
Blesků střela tížné svály
Kol a kolem různo klást!
Bukové a celé bory
Semotam se potácí,
Hromonosné z oblak hory
Val a valem burácí.
Z tmy pak, jako z klínu země,
Vstane duch jak velikán,
V hrůzném, vážném roucha lemě –
Říše Krkonošské pán.
Krakonoš*) to, Alcid Čechů,
Věků dávných chrabrý rek,
Který v smělém rozevzdechu
Druhdy sám hrad světa zték’;
K severu hnav nepřátely,
Mezí sobě vysázel,
A, by se již nevraceli,
Hor až k nebi naházel.
Ten, hněv smrtný z oka stříle,
K Krusce strašnosoudně dí:
„Běda, kdo se rouhá síle,
Která nad přísahou bdí!
Nelkalali’s, stromem ať jsi –?
Nuže tedy, stromem buď!
Sama cos usoudila si,
Dřevem staniž se tvá hruď!
Dřevem, ne však sličněkmenným,
Ale mrvným zákeřkem,
Křovím sem tam rozlezeným,
Lesů hrdým ousměškem;
Věčný mráz ať dusí tebe,
Roucho tvé vždy budiž sníh;
Tepleli pak dychne nebe,
Ať ti napadne tvůj hřích!“
Vypoví, a s hřmotem zmizí.
Kruska pak – o zázraku!
Z pohledu se rychle zklízí
V mdlém a mdlejším nářeku;
Nohy se jí ve drn vryjí,
Roztřepíc se v kořeny;
Ruce, tejl se rozsněťují,
Na zem lehnou zjehleny! –
Tak se stala horní klečí,
Mráz a sníh ji ztěsňuje;
Bezevší však lidské péči
Rod svůj přece zmnožuje.
Po zemi se podnes plazí –
A když slunce zadychne,
Polejou ji horké slzy,
Slyšet, jak si povzdychne.