KROČEJE.

PLÁČ tichý v ranní mlze pozvolna se chví,

jak houslí slabý tón.

Jde smutek po kraji a všechno zaplaví,

rve temný z prsou ston,

jde smutek po kraji, v plášť schoulen krvavý.

To někdo umírá, kdo přál si života,

neb v duši cítí děs,

vstříc ze dnů žití že mu vane nicota,

snad v záhubu i kles.

Tak nad krajem se nyní smutek mihotá.

Teď budou dělníci tu kráčet z předměstí,

jimž smutek údělem

a setkají se s těmi v ulic rozcestí,

jimž vše je účelem

a v okamžik v nich vzplanou vzdoru předzvěsti.

Již nad zmlženým krajem dozněl pláče tón,

jen ozvěna se chví.

Kdes rozezvučel náhle tovární se zvon.

Jdou krajem postavy

a věští příchod radosti a smutku skon.