KROČEJE VELIKÉHO.

Vím... V dávných věcích přišel Velký kdosi

z věčnosti narozen.

Lukami, v lesích, plných čerstvé rosy,

kdy dnil se den.

Se všemi rozmlouval, sil na polích, tisk' ruce,

svou duši rozdával.

A všecky objímal tak upřímně a prudce,

než kráčel dál...

Všem matkám děti pochoval a zlíbal,

sám sklízel na polích.

A za stavy se s každým druhem shýbal

a ani nezavzdych'...

Jej vycítily velké vzruchy žití,

zem zhnědlá slunce hrou,

a smutný kraj, jenž brzkou spásu cítí,

bouř zvonů nad vodou,

a každá růže dotknutá jím dýchla,

strom každý, každý prach,

hmyz každý, každé stéblo – země ztichla

v úžasných myšlenkách:

Vše zbožně na něj zřelo, poslouchalo

hlas, hovor nadlidský.

A těžko jen se upamatovalo,

když zmizel navždycky...

Jen jednou v žití přešel v krátké chvíli...

A záhy odešel...

Toť okamžik, v kterém jsme uvěřili...

A ten byl krátký, žel...

Svět čeká dál... Však je už příliš pozdě.

Stesk duše pocítí.

Ptáci se učí v sešeřeném hvozdě

svůj nářek tlumiti...

A všude zřít je, že tu s rozechvěním

kdos šel, všeho se tknul,

a ač tu všecko zakleto, že chtěním

a touhami přec hnul...