KROČEJE.

Hemživé město, v světlých ulicích

naivní smích a číhající hřích,

spleť pavoučích noh a kol ohnivých

se valí proměnlivým, pestrým mořem...

Jdou zástupy den ode dne a rok co rok,

jdou s radostí a se svým hořem,

do dnů a do hodin zní jejich krok

a kroky zní jak řeky uplývání...

Leč k věčnosti jichž kroky jdou a jdou,

ti kují zákon životů. Ti od jisker

svých žárů spáleni, smeteni v zrání,

nezvěstně lidskou mizí zahradou

a s bohatou a plnou úrodou

žní svojich belhají se obtěžkáni,

by mřeli v bezvýznamný jeden podvečer...

Ne, nikdy neumře již jejich hlas.

Jej v dílech jejich obnovuje čas,

on znovu okřídlen se snáší s hor

zjevení věčných, brány zemí, měst

si otvírá, že naplní se tvor

milostí jeho, vzešlou z tance hvězd,

z bolestí věčných promethejské země

a z žáru slunce,

radostně život spalujícího a němě...