Krok unavený do vrchu se bral

Krok unavený do vrchu se bral

a na temeni stanul po chvíli:

Až sem se lidské ruce dobyly,

strom olivový aby pevně stál

a rostl, z kamení a z trosek skal

mu podklady a hráze zrobily,

vrch ztekly, k temeni se probily,

co ještě dovedou, co zmohou dál?

Stín lehké páry obzorem se chvěl,

a moře, které břehy smývalo,

tak nejasně s oblohou splývalo,

že sotva kdo by rozeznat je chtěl,

a loď, jež klidně šla a bez ruchu –

mně zdálo se, že pluje ve vzduchu.