Krokodil a člověk.

Rákosnými bažinami

Krokodil semtam se vláčel,

Když pocestný těmi krajinami

Zbloudiv s cesty kráčel.

Obluda ta blíž se brala,

A podivno kvičeti se jala;

Časem vyla, jako poraněné zvíře,

Když se k smrti chystá u své díře;

Ba zas, by ho blíž přilákala,

Jako dítě plakat počala.

To když člověk uslyšel,

V rákosí po hlase kvapně šel,

Vece: „Povinnost je přispěti,

Buďto zvěři, nebo dítěti!“

Však – nastojte! spatřiv krokodila,

„Bože!“ – zvolal, a již krev se proudem lila.

Dobře činí ten, kdo slovu nevěří;

Lépe, kdo přemýšlí, dřív než uvěří.

Skoumej; dočkej, jako husa klasu;

Nevěř hlasu!

Nebť i ve přátelském hovoru

Viděl jsem již mnohou potvoru.