Krokodýl a Sum.

Dětí dvé po břehu Nílu hrálo,

A se smálo,

Ploché kaminečky v vodu metajíce,

Mističky sy pěkně dělajíce.

Krokodýl tu z vody vyskočí,

A než přijde dětem do očí,

Mrštiv sebou, po jednom z nich chňapne,

A je lapne,

Pachole to křiče mizý mezy zuby

Jeho strašné huby.

Druhý, podobnou by nebyl kořistí,

Utíká, a plače ubohého

Tovaryše svého,

Šťastně ujde krutých čelistí.

Poctivý a hodný Sum,

Svědek této strašné příhody,

Zhrozý se, a hloub se vrhne do vody.

Brzy ale slyší nový šum:

Slyše v sytí lidojeda toho

Vzdychati a lkáti mnoho;

Potvora ta, vece, nyní v soukromí

Cýtí osten svědomí.

Svatá Prozřetedlnosti!

Která často hájíš nevinnosti,

Proč též neochráníš neviny

Před takými zlosyny?

Ten že toho želí, jeví jeho pláč;

Čáka jest, že lítý ten se bude káti žráč.

Příhodná je tuším chvíle k dání

Napomenutí mu ku pokání.

Poďme. Nábožný náš Sum,

Jemuž srdce outrpné a zdravý um:

Plač, ó plačiž, volá, duše zlostná,

Nelítostná,

Nepravostí svých, když tebe

Ku pokání zůve milostivé nebe.

Zkruš se! žel jen Bohy donutí,

Hříchy tvoje dáti v zapomenutí.

Nešťastníku! dítě sežrati!

Nad zločinstvím tvým mé srdce krvácelo;

Nyní, slyše tebe plakati,

Opět občerstvělo.

Ano! jest mi žel, dí ještěr: že sem nekvapil,

Že ten druhý prch, že sem ho nelapil.

Báseň tato zvěstuje,

Kterak zlosyn lituje.