Kroměříži, město prostomilé,

Kroměříži, město prostomilé,

Kdež jsem kochal s života se vesnou,

Kdež jsem jinoch vnikal dráhou těsnou

V člověčenstva doby starobylé.

V jaké slasti ploulo ňádro čilé

Z řeckých hájin pijíc vodu přesnou!

Mněl jsem viděť krásu netělesnou,

An se spouští s nebe k mysli spilé.

Žil jsem tehdy v říši ideálů;

Nežil, snil jsem; a byl sen ten slastný,

Blaženějším jsem byl všechněch králů;

S Olympu mne sehnal osud strastný,

A já truchlil ztrativ svoje nebe,

Nepoznalť jsem ještě, církvi, tebe.