KRONIKA

Jediný stav, jemuž se daří

bez práce, bez lámání hlav,

dnes na světe jsou novináři,

neb dělá za ně telegraf.

Den každý se teď něco strhne

a nějaká ta kára zvrhne,

což požitek je pro čtenáře –

ne pro ty, již jsou na té káře.

To dosvědčí vám onen král,

co odcestoval z Portugal.

Byl u něho zvlášť sympatický

rys jeden vznešený a lidský:

Ví každý dobře, co tím míním:

sklon k umění a umělkyním.

Což vzácné jest. A pak že vzhledem

k tomu plat vybíral si předem.

Král tento podle zákonů

byl ze soboty na neděli,

když o slávě snil na posteli,

zburcován hřměním kanonů.

Přistoupil k oknu naslouchaje

a potom vzkřiknul na lokaje:

„Kdo bez mého to vědomí

nabíjí koule do kanonů?“

Dí Johan: „Dole v Lisabonu –

jsem z toho taky pitomý –

lid řve: Ať žije republika!

V tom bude jistě politika.“

A v druhém patře celá bledá

po koutech všech své světnice

královna-matka spěšně hledá

své punčochy a střevíce,

jako se to děje v takém pádu,

a myslí s bolem na armádu,

jež s svými generály v čele

na stranu přešla nepřítele.

Tu radu dávám panovníkům:

Nevěřte, páni, důstojníkům.

Voják je voják, miluje

a taky věrnost slibuje;

však –. Obraťte se na kuchařky

a uslyšíte mnohé nářky.

Bez hluku, za tmy, v tichém hoři

král s rodinou jel rovnou k moři,

a jak se dostal na jachtu,

hned zalezl si pod plachtu.

A mašinista pustil páru

a už to jelo k Gibraltaru. –