Kronika zámku ve Versaillesu.

Tak často zošklivil se králi dvoru lesk,

v Saint-Germainu král*) sobě náhle pozastesk

i do Versaillesu jel se sprostit nudy pout:

při štvaní jelenův a lišek honu

trud s mysli zapudil a za dne sklonu

se vrátil v lovčí dům si oddechnout.

A Ludvík Čtrnáctý, ten velký despota,

vdech rázem Versaillesu krev vírnou života,

v něm zapomínal rád svých státních starostí,

nad zámkem nádherným a parkem snivým,

jenž chvěl se tlumeně dam smíchem živým,

rozklenul zlatou duhu slavností.

Rád neměl Paříže (neb tušil ve svých snech,

že Paříž sopkou jest, jež plamenný má dech)

i do Versaillesu šel, v něm stvořil skvělý dvůr,

jej zapjal do korsetu etikety,

strh šlechtu v luxus opojný a kletý,

až spila se i klesla v hejno stvůr...

Jak vilná Bakchantka pak vlétla Orgie

v ten palác nádherný a bílé lilie,

znak králů, pošpinila madame Dubarry,

král*) plýtval miliony v maitres kruhu

a hýřil v společnostech bídných druhů,

lil v hrdlo žhavé vína poháry.

Jak v Sodomě, i tady vzešel soudu den:

král Ludvík Patnáctý, od milcův opuštěn,

když naplnil juž sytě míru hříchů svých,

tu zmíral odporně, až lid se štítil,

duch jeho v šílenství se hrozné vznítil,

až skonal za bolestí příšerných.

Bůh soud svůj vykonal – leč ještě čekal lid,

ten bouří nezkrotnou zburcoval zámku klid

a krále**) nového ved’ do zdí Paříže,

by krví smyl tam despocie viny

i aby trůn u špalku guillotiny

stál, ke králi by – kat měl poblíže...

A zámek pustnul; stichl v parku fontán šum,

tam bylo teskno Nymfám, Faunům, Neptunům...

Však doba přec jej ušetřila zkázou svou,

v něj nevkročila Velká Revoluce

a nerozdrtila jej ve své ruce,

ten zámek zůstal dějin výstrahou!

Na křídlech času dále letěl dějin spád

i z klínu Revoluce vzešel Konsulát

a Caesar dobyl krvavých si vavřínů

a sáhal po nových v svém děsném klidu...

Tu Versailles stal se domem invalidů

pro pluky zmrzačených vojínů.

Čásť věku přešla... Caesar kles a přišel král,

plam nové vzpoury zase krále s trůnu svál

a Versailles tiše stál jak otevřený hrob...

Pak občanskému klaněli se králi, –

ten museum dal zřídit v síně, sály

co upomínku věčnou mrtvých dob.

Nad snivým Versaillesem čas klidně zas se chvěl,

v park jeho umělec a básník dumat šel...

Leč přišel hanby den, vlasť padla, hrdá v snech!

Stud barví dosud v nach Francie čelo

při vzpomínce, jak holdování hřmělo

ve Versaillesu – císaři Němců všech!