Kronika.

Dej vnouče sem tu starou kroniku –

Má prabába – kéž pokojně tam spala –

a vím že spí – mělať to ve zvyku,

když písma čtla – mi vždycky říkávala:

„Pán strestá těch, kdož modlám cizím slouží,

dík, počet let že dokonat již dal mi;

ty modli se, ať dny tvé neprodlouží.“

Tak pravím vám: Až zle – modli se žalmy;

,až nejhůř ale bude v chlebníku,

tu starou tam si přečti kroniku.‘

Byl kluk jsem tenkrát, – trochu všetečen

a dím: „„Kéž Pán dal telátko mi zlaté,

před božím hněvem jsem pak bezpečen –““

A bába zas: „Hle mládež, tu to máte.“

A byl jsem junák – trochu veselý –

e – což vy, co to vesel, rozumíte –

věšíte hlav ve všidní, v neděli,

vy v patnácti již starci – což vy víte –

Měl děvče jsem – svou mladou Aniku –

Což čas tu dbát na starou kroniku.

Však – nejdiv’ší i hříbě doskáče!

Mně Hana úzdou – dík jí za ochotu!

A nebylo nám nikdá do pláče,

ač chléb jsme v tváře dobývali potu:

bůh žehnal: všeho dost – i dítek dal mi. –

Tu hrdlo nové kdy zas nebe dalo,

začal jsem zpívat jednou večer žalmy,

a v noci se mi o prabábě zdálo,

jak na Jakuba sedíc řebříku

dřímá – a u ní – shled’ jsem kroniku.

Však nemysli si – boží dobroty

že bývali jsme tenkrát mazánkové:

dva pro sebe – a čtyry roboty

a sedmý sotva k odpočinku – dnové,

dá selskému i zubu tvrdou kůrku;

na zámek půl, – a desátý díl knězi,

třetinu hladovému Brandenburku

a ten co nechal, v tom zas „naši“ vězí –

A pro nás? věř, že mnohém ve mžiku

jsem myslel již na starou kroniku.

A míjel čas, děd stal se ze kluka;

bába šla učit zpěv se od proroků.

Já učil též se: slz mít od vnuka,

a od prabáby nemít smíchu v oku.

I mnil jsem, Pán že přetěžce nás souží:

my otroky, a trýzniteli druzí.

Tu: „Strestá Pán – kdož modlám cizím slouží!“

mi zazní v sluch – a my – jsme modlosluzi!

I křečovitě, ale bez vzlyku

jsem oprašoval starou kroniku.

Leč – všemu člověk zvykne znenáhla,

i my si zvykli na tu cizí stravu.

Zem naše ústa pro chléb dosáhla –

však oni – pod zem sklát chtí naši hlavu

a „nejhůř, až“ tak bába s přísnou tváří –

Já zvážil – nuž dnes dej mi knihu v ruku!

Však běda – zraku zbavilo mne stáří!

Já zmeškal již – však – ty’s tu, ty můj vnuku –

Jest nejhůř – – běda toho vinníku!

Jdi hochu – jdi číst starou kroniku!!