KRONOS.

Vlády zbaven vlastním synem

starý Kronos v pouť se dal;

moří břehem, hvozdů stínem

vyhostěnec dál se bral;

pod jhem běd svých v nehostinném

Tauru osamělý lkal:

„To je stará sudba světa:

vinou já se k moci zved;

vinou syn dnes v hloub mne metá,

v propast protivenství, běd;

vinou – budiž věčně kleta! –

bude jednou stejně klet!

Na Olympu noví bozi,

nová radost, nový ples;

duní s třeskem dvéře, vozy,

chocholů a helmic směs...

Charitky a kozonozi

Evoe! řvou do nebes.

Mně to jedno. Věncem růží

skráně otočte i vlas!

Děti, baby, polomuži,

užijte svůj hodokvas!

Utrpení reka tuží,

mohu vyčkat – já jsem čas!

Přijde doba – není dlouhá,

na vás rovněž padne stín;

lidská vůle, lidská touha

pozvednou se ze hlubin.

Zmizíte jak hříčka pouhá,

chumáč stínů, chumáč třtin.

Vidím v duchu vaši vládu,

měřím vás a soudím vás;

v hromů huku, v živlů vádu

obracím zrak na Kavkaz.

Zdar ti, Zeve, i v tvém pádu!

Mohu vyčkat – já jsem čas.

Co si vše tvé smyslí děti

snahou, choutkou, důvtipem!

Bleskem myšlenka jich letí,

obejímá moře, zem,

rychlý oř je – ve zápětí

jiskra jde mu – čím jest? – snem!

Zemi s mořem člověk spojí,

hvězdný až kde kmitá jas,

zřítelnicí vnikne svojí,

vesmír vzdán mu na pospas!

Ať se zbrojí, týčí, rojí,

mohu vyčkat – já jsem čas!

V moje kolo zasáhne-li,

mžikem odhodím jej zpět.

Sutky mé když zvrhne smělý,

písek jich mu v oči vlet.

Buďsi statný, silný, bdělý,

přede mnou je malý hned.

Bludiček svár vidím v dáli,

močály jich svit se třás.

Věštci, proroci a králi...

věků řad – jich plamen zhas.

Vln mých proud se dále valí,

mohu vyčkat – já jsem čas!

Vidím zemi – škvár jest chladný

v konstelací valný sněm,

prázdno kolem, život žádný,

prostor hluchý jest a něm.

Kde jste, bozi? – Krok váš pádný

neotřese více zem.

Kde jste, lidé? – Ticho všade...

Nikde strom a nikde hlas!

K prsům Gaiy led se klade,

a sníh padá v její vlas.

Mlčíš v nitru mém, ó hade?

Mohu vyčkat – já jsem čas!“...

Takto bohů praděd kvílel,

lze-li pláčem hrdost zvát,

štítem tím kryt nesešílel,

patře v tvorstva vzrůst i pád;

viděl, velkých všech los sdílel:

vlastní oběť být – i kat.

Takto volá každý za ním,

okovy kdo svými třás,

jemuž k hrdým slétl skráním

příští doby věštný jas.

Zří své dílo – s pohrdáním

kolem vše – v něm on jest čas!