KROTITEL HADŮ.

Na rohož roztrhanou

muž polonahý sed’,

nachýlil hlavu stranou

a píšťalu k rtům zved’;

kol boků pestré cáry,

muž osmahlý a starý,

ve tmavém oku žáry,

jal pískati se hned.

Koš z vrbového proutí

se začal třást, jak hrál,

had nad ním hlavou kroutí,

jak bleskem z něho vstal,

dle taktu kloní hlavou

na levou stranu, pravou,

jak písní kolébavou

jej nápěv divný hnal.

To bizarrní je nota,

nejdříve táhlý hvizd,

a zas to zašepotá

jak o podzimu list,

a teď jich příval tryská,

to piští, sviští, výská,

jak náhle ze křoviska

sta ptáků z plných hnizd.

Ty tóny jednotlivé

jak žhavé kapky jsou,

jak jiskry dovádivé

tančící noční mhou,

teď jednotlivě srší,

teď lijavec jich prší,

jak z potrhaných vrší

ryb množství prchá tmou.

Teď jako rány nožem

ku srdci do žeber,

jak nad mroucího ložem

vzdech lkavý v jizby šer,

a teď zas lichotivě

jak pták na jarní nivě,

tak nyvě, snivě, tklivě

jak tajná hudba sfer.

Had hlavou nad košíkem

se sklání níž a výš

a za ním druhý mžikem

se zvedá jemu blíž,

teď spolu oba v reji

se pletou divočeji,

jak tóny, které znějí

kol v zamyšlenou tiš.

Co as v té hudbě slyší?

co k tanci láká je?

že opustí svou skrýši

a koše nad kraje

krk nahybají dlouhý

i hřbetu pestré prouhy,

ký zvuk neznámé touhy

z té zní jim šalmaje?

Snad vidí domov sladký,

kde větší slunce žeh,

zatouží rázem zpátky

se pustit v divý běh

po stráni za kořistí

dál skrze svadlé listí,

jak z tetivy šíp svistí

v let šílený a spěch.

Zas níž ke koše lemu

se šinou v jeden mih,

muž hvizd’ a každý k němu

se na ocase zdvih’,

zrak jejich v žár se nítí,

leb šupinami třpytí,

na vzájem teď se chytí

a pletou v kotoučích.

Hry této svědek němý,

jsem cítil v nitru žas,

a děl jsem, s hady těmi

lze věru srovnat nás.

I nás tak osud láká

svou sladkou písní ptáka

výš, výš až nad oblaka

ve říše snů a krás.

Nám rovněž naděj hvízdá,

v dál zve nás mlhavou

a láska blaha hnízda

nám splítá nad hlavou,

my věříme a rádi

za přeludy v svém mládí

se vznášíme jak hadi

za písní jásavou.

Co jen v té notě zpívá,

že jako hady též

nás očaruje tklivá

a dojemná ta lež?

Žel, oklamána znovu

ve úsměvu i slovu

svých tužeb ku hřbitovu,

v tu pasť, ó duše, jdeš!

A konec bajky celé?

Mne protivný hnus jal,

já viděl krotitele,

jak flegmaticky vstal,

jak za krk hady chopil,

je v koše tmu zpět ztopil

a víko na něm sklopil

a lhostejně šel dál.