KROTITELKO...

Ano! Jenom tys mohla být mojí milenkou,

ty dovádivá krotitelko lvů,

jež s usměvavou tváří, plnou vlastní krve,

přisedla jsi ke mně po představení,

když dávno dozněl tleskot drážděného davu,

touž pochvalou jenž odměňuje šaška, –

ty s hnědou pletí, s dětským pohledem,

bez líčidel a bez nádhery scény.

Jen tebe! Tebe jen bych mohl milovat!

Jak rád bych pak tě pustil z objetí

a z polibků svých do té těsné klece

k tvým pravým milencům, o tolik moudřejším,

o kolik chybělo mi do jich síly

tě připravenou zemřít ve lvích tlapách,

s úsměvem doznávající, že podléháš,

za finale španělského tance,

za potlesku bouřícího davu,

vstříc největšímu činu tvého Umění.