KŘTINY.

Na Vyšehradskou dvoranu

se hrnul zástup Pšovanů,

veselý zástup zemanů.

Podkovy břinkaly po cestě tvrdé,

haleny leskly se i péro hrdé,

a smích se družný rozléhal;

ba také sokol – divná věc!

jak chlubný, živý praporec

nad nimi jasně polétal,

sám Bůh ví, kde se vzal.

A hostmi hemžil se už hrad:

líc mužných plno, sivých brad,

junáckých jisker, dívčích vnad.

Pozdravů, poptávek, vítání, všude –

„Brzo-li tomu pak konec už bude?“

se mnohý nedočkavě ptal,

a ještě duněl hradní most,

a ještě vcházel pozdní host –

„Toť celý svět se vidět dal!“

hlas ženský zašeptal.

A byli hosté se všech stran.

Ti z blízka byli, z pražských bran,

ti od hor, kde má hody káň.

Od Ohře nesoucí taj hory rudné,

od Labe mladého, Jizery svůdné,

břeh Cidliny kde samý květ,

i Vltava kde Otavu

objímá s šepty pozdravů,

a stráží hor rek Labe klet

se dere v dálný svět.

A ve smích tu, tam v rozhovor

se míhal starý Slavibor,

dnes nejšťastnější světa tvor.

Na rámě udeří šedivci lechu,

zemanům pravicí potřásá v spěchu:

„Hle, bujny jsou mé šediny!

Již o celý jsem omlád věk,

co stal se ze mne dědoušek.

Nu, zdrávi přišli z dědiny!

Vás vítám na křtiny!“

„Ten kluk vám hledí jako výr,“

zas jinde dí, „ba jako výr.

Nu, bude z něho bohatýr!“ –

„Ej, starý medvídku, jakou to hudeš?

Ty věru hýčkavou chůvou mu budeš!“

o bok se opřel Lutobor.

On moh to říci jediný.

Měl stejně ctné už šediny,

a druhem byl mu Slavibor;

smích znali jen a spor.

„A jaké u vás noviny?“ –

„É, ďas vem všecky noviny

a zloděje, ty zlosyny!

Pomysli! Naléčím na srnčí kousek,

odnes i s léčkou jej – nezbyl ni vousek.

A kdyby aspoň byl mi znám!“

V tom Lutobor se obrátil:

„Což ani růžků nevrátil?

Toť, věru, lotr byl by sám!“ –

„Ba věru, lotr sám!“

Však utichá již ruch a hluk.

„Již jdou! jdou!“ ševelí se zvuk,

jen Slavibor kdes: „Je to kluk!“

„Zdráv budiž Bořivoj! Zdráva buď kněžna!“

„Jaká je spanilá!“... „Kterak je něžna!“

muž mnohý vzdych tu zahořev,

jat pohledem a rozjařen;

i ženám dral se z útrob sten,

když Ludmilin zazářil zjev

jak jarní květ a zpěv.

„Ne boj sem vyzval hrdiny,

než radost naší rodiny;

náš krb vás vítá hostinný.

Přišlo k nám nedávno slunečko svěží,

v kolébce u nás jak v blankytě leží.

Nám všem jak Bůh je milý host;

i vystrojili jsme mu kvas

a pozvali hned také vás.

Kéž všem nám je to na radost!“

I bylo chvály dost.

I bylo řečí, pochvaly,

že sivé hlavy kývaly,

a oči všem jen zpívaly.

V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli,

za stoly kníže už prosí a velí

tam v nádvoří, kde kyprý drn.

Tam na rožních už jeleni

a tuční srni pečeni,

stůl každý medoviny pln;

byl zapit mnohý srn.

Pil každý, co jen chtěl a zmoh,

domácím druhem byl tu roh,

a písně pěli starých sloh.

„Ale přec přiveďte, vy staré mámy,

to zlaté slunečko – host ať je s námi!“

kmet obořil se Lutobor.

„Vždyť lekne ho tvůj křik a zpěv!“

jal Slavibora strach i hněv.

„Hle, taký maličký to tvor,

a ty tu řveš jak z hor!“

„I jdi ty, chůvo broukavá!“

Lutobor družně zahrává,

houf žen zas děda zastává.

Však sama Ludmila s blaženou tváří

kynula děvám a rozkoší září –

a hle, už béře na svůj klín

to slunečko, svůj květ a svět –

„Teď, Lutobore, mlč!“ děl děd.

Byl samo štěstí matčin klín,

v dál prchl všechen stín.

„Ej, toť je cvalík jako buk!“

„Toť celá máma!“ volá hluk.

A Slavibor: „Co? Je to kluk!“

Vděčně máť spanilá ke chvále vzhlíží,

rdí se, tak přesladkou chovajíc tíži.

A lípa nad ní šepotá.

„Vám mužům hned je divná věc!

To dítě není silné přec!“

houf žen tam stranou štěbotá.

„Však dost v něm života.“

„A jak se voláš, ty malý?“

„Vratislav,“ děd si přichválí.

„Nu – jméno zvuk má troufalý.“

„Vratislav?“ Lutobor dí hledě vůkol,

„nu, to máš, junáče, veliký úkol!

Tož přisámbůh, mu věren buď!

Až nás už tady nebude,

ať silný kdos nás přebude!“

A dědova se pyšní hruď:

„Nu, jen se nekormuť!“

A sivá jedna zemanka

z kněžniny župy, Pšovanka,

však duchem věrná pohanka:

„Kněžno, být matkou – to od bohů štěstí!

Ale to štěstí jen půlka. By kvésti

a v plod ti mělo uzráti,

já přeju: Nejen matičkou,

buď šťastnou také babičkou!

Pak teprv všecka tíha ti

se ve slast obrátí.

Máť děcku život zasvětí,

co bába žiješ po třetí,

smrt lehká vnuků v objetí.

Vidíš, tvůj život plod nevydal planý,

rod tvůj se rozrůstá na všecky strany.

Ač povolána Sudičkou,

v něm dále žiješ, neseš květ,

jak lípa, kterou sadil děd.

Já přeju: Nejen matičkou,

buď šťastnou babičkou!“

A v modrém oku kněžnině

cos zalesklo se nevinně

jak rosa v polní květině.

Byl to vzlet duše – to modlitba teskná –

byl to dík stařeně – touhy zář bleskná –

byl obavy to stín a lek.

A mlčky jen se rozhledla

a mlčky dítko pozvedla

a mlčky zdlouha do líček

mu vtiskla polibek.

V tom zatřepetal rohů hlas.

„Hle, poslové v ten přišli čas!“

dí stráž, a roh zní zas a zas.

Hlaholí malebně ve vzdušném tichu,

do dálky ozvěna nese jej v smíchu –

„Že vítáni jsou – “ káže kněz,

a jasný vchází poslů sbor,

je každý jako jedle, bor,

a ruce k prsům každý vznes,

však ve prach nepokles.

„Od břehů šumné Moravy

ti přinášíme pozdravy,

z královské Velké Moravy.

S námi tu pán náš sám, Svatopluk, přišel,

by jeho řeč věrnou Vyšehrad slyšel:

Je zlatým orlem Bořivoj;

buď zlatoorlím jeho rod,

měj každá větev slunný plod,

vrať s vítězstvím se jeho voj

i snů všech zlatý roj!“

A již se zvedal křik a hluk,

jejž pozdravů těch budil zvuk,

a v srdcích rostl teplý tluk.

Poslové nehnou se, dál vůdce hlásá,

zrak touží k stolci, kde kněžnina krása:

„Je zlatým orlem Bořivoj,

však nebem milozářných hvězd

Ludmila spásodechá jest,

ta rajská rosa v zemský znoj,

dech míru v ryčný boj.

Nuž pro dne toho lesk a jas

náš pán, hle, s darem poslal nás,

by okrášlil tvůj hod a kvas.

Dumal, než vydumal – um jeho včelkou –

,Nic nemám pro její duši tak velkou!‘

a pohár vzal, by zapil trud.

A víno jen se zakmitlo,

už ve hlavě mu zasvitlo:

,Aj, víno lepší zlatých rud –

já pošlu vína sud!‘

Nuž přijmi v dar ten malý sud!

Na pohled jest on bled a chud,

však vyvětrává trud a blud.

Mdlou hlavu rozjaří, hruď chorou vzpruží,

zrak chabý vyjasní, starobu vzmuží –

je pravda, divná vám to zvěst?

Však víc on ještě dokáže:

on jazyk hravě rozváže,

že vyzradí vám, na mou čest:

To pravda je – to lest!“

„Aj, aj!“ zní na všech stranách div,

„toť neslyšel jsem jaktěživ!“

„Buď slov těch, brachu, pamětliv!“

Lutobor sousedu do řeči vpadl.

Posel však soudek už před kněžnu kladl

a mžikem vznesl nový dar,

dar přeumělý, zlatý roh,

jenž mistrův hlásal vkus a sloh,

a již v něj leje rudý žár

knížeti v čest a zdar.

„Ke slunci vznes se Velehrad!“

kněz do bojarských volá řad.

„Ku hvězdám vznes se Vyšehrad!“

od poslů královských ozvěna letí –

kníže už pije – už po druhé, třetí:

„V tom moku věru dravá chuť!

Žár sluneční je, věřte, v něm –

Já roztávám jak jarní zem.

Již oheň zalévá mi hruď –

jen každý pij a suď!“

A od kněžny roh koluje,

a každý stejnou notuje,

vše diví se a schvaluje.

„Ale ten maličký též líznout musí!

Ať si jen přivyká! Ať také zkusí!“

na ženy mrknul Lutobor.

„Co jen ti vlezlo do lebky?

Přec nevzbudíš ho z kolébky!“

staříček volá Slavibor,

a smíchem hlučí sbor.

A pijí dál a stále víc,

až všem se rozhořela líc,

a Lutobor děl jak by nic:

„Rád bych jen zvěděl,“ a zrak se mu kmitl,

„kdo to jen pod nosem srna ti chytl?

To přemilá je kratochvíl!“

„Ba aby ďas mu do žil vlít!“ –

„Snad nechtěl by ses rozvzteklit?“ –

„S tím lotrem nejradš bych se bil!“ –

„Já mok ten raděj pil!“

„A tys mi ho snad přebral sám?“

dí soused k těmto úvahám.

„Já že bych srna přebral sám?“

Lutobor zasmál se, pustil roj hromů:

„V léčce jsem našel ho – vzal jsem ho domů.“ –

„Tys tedy chyt se do mých ok?“ –

„A vždyť srn řval, jak do nich vlez,

by lovce takého vzal pes!“

A vůkol hlučí smíchu tok:

„Hle, pravdu dí ten mok!“

A pili hlučně, pili dál,

na lících kněžně ruměn hrál,

a Bořivoj jej duší ssál.

Zlatý roh uchopil, zvedl jej k výši:

„Blahem dnes srdečným prsa má dýší.

Nuž pro dne toho památku

k nám nasadíme kořeny,

jež pro radost jsou stvořeny,

nám na zdraví i robátku –

zdar budiž počátku!

Chci jas a smělý vzlet – nač rmut?

Chci zpěv a síly žár – nač trud?

Chci srdce plná zlatých hrud.

Pravdu chci přítelem, vítězem, hostem;

lež nechať nepřejde naším kdy mostem!

Tu zvěst nechť Svatopluk zví král!

Chci z našich srdcí pevný hrad,

tu Vyšehrad, tam Velehrad.

Tu, poslové, zvěst neste dál!

Zdráv Svatopluk buď král!“

„Všem věrným pijem na zdraví!

Všem dobrým pijem na zdraví!

I maličkým těm – na zdraví!“

V tom dudák zadudal, v píšťaly pěli,

ve staré lípě se skřítkové chvěli

v ten hovor veselý a smích,

jenž hučel jak práh Vltavin

a nedbal, jak už do peřin

uléhá slunce prachových,

tak zlatých, nachových.

„A strýčku, co váš slib?“ se ptá

tlum dívek, očka zářivá.

A Lutobor se usmívá.

„Pohádku!“ – „O čem pak? Kohoutím mlíčku?“ –

„Ne, ne, ne! O zlatém Dědu! No, strýčku!“ – –

„O zlatém Dědu – že jsem řek?“

„O zlatém Dědu-Vševědu!

Nekažte, strýčku, besedu!“

„Nu povím, povím, jak jsem řek,

až vyjde měsíček.“

„Už zas, až vyjde měsíček!

Tož myslete si, že jste řek,

že já – že já jsem měsíček!“

z hubičky dívčí to švitoří, svítí.

„Hleďme tu šelmičku! Už mě má v síti!

Nuž, nuž – byl jednou jeden král.

Šel na hon, lesy prochodil,

a přišla noc, král zabloudil.

Však uhlíř králi nocleh dal,

nevěda, že to král.

Král na seně spal-nespal. Zří:

syn narodil se uhlíři,

Sudičky kmotry přišly tři.

Dí jedna: ,Já chlapci dceru dám krále,

co tady v seně spí.‘ – ,Dám ti já krále!‘

král v seně zaklel, plán už tká;

uhlíři synka odkoupil,

dal sluze, by ho utopil.

Koš rybář chyt a z synáčka

vychoval Plaváčka.

Čas letí. Z hocha – krásný rek.

Král jel tu žízniv – áh, ten vztek!

Řek rybář mu, kdo Plaváček.

,To sám už čert chce mi dohodit zetě!...

List tento dodej mé paní – a v letě!‘

List zněl: ,Hned posla zabít dej!‘

Však Sudička jej promění

Plaváčku na list svatební:

,Hned s dcerou posla oddat dej!‘

I byla svatba hej!

Král zuřil, běda, přeběda!

Svět myslil, že se rozvést dá.

,Tři vlasy Děda-Vševěda,

chceš-li mým zetěm být, doneseš jistě!‘

Myslil si: ,Tak se ho zbudu já čistě.‘

I šel Plaváček, šel a šel,

šel lesem, polem nepolem,

šel lučinou a koukolem;

co viděl a jak se tam měl,

jsem dosud nezvěděl.“

„I zanechte všech vytáček!

Zda přines vlasy Plaváček?“ –

„Ach, chudák, chyt se na háček!

Děd-Vševěd churav byl, potratil vlasy;

i čeká Plaváček, čeká tam asi – “

doložil vážně Lutobor.

A ženy výskly ve smíchu:

„I hleďte toho pletichu!“

Zněl smích, kdy tma už lezla z hor

a hvězd vycházel sbor – –

Ten starý příběh, smích a vtip

mi v srdci zněl – však mnohem líp –

když jel jsem krajem, kde ční Říp.

Duši mi schvátila země té krása,

v úkrytu hlubokém srdce mi jásá:

„Ať nebesa tě oslaví,

i v ponížení čarovná!

Ať volná jsi a rekovná!

Tvým věrným piju na zdraví!

Všem dobrým na zdraví!

Buď půvab sám, jas zářící

jak duchem, vzrůstem, na líci,

ať krása tvá je velící!

Nechť z tvého objetí s blankytem slunným

rodí se plémě ti se srdcem junným,

jímž síla se ti dostaví,

že z oken všech, i malých chat,

se bude tichá radost smát.

Tvým rekům piju na zdraví!

Všem statným na zdraví!“