Krucifix.

Ó rcete, kdo jej v Santarině zřel,

jak na kříži se tvářil Spasitel!

„Byl hrozný;“ stárnoucí si rytíř stesk’,

„mou duši šlehal jeho zraků blesk

a z mraku, jenž mu hněvně v čelo sed’,

já zděšen cos jak přísný ortel čet’.“

Ha, starý brachu, zanech loupeží,

pusť zajaté, jež týráš za mřeží,

sprav, co tvou čeleď k slzám dohání,

čiň posléz opravdové pokání!

„Mně zase,“ děl kýs prostý vesničan,

„tvář péče plnou jevil dobrý Pán;

v něm zřel jsem otce, který pro děti

je schopen nekonečných obětí.“

Tys otec něžný, zdatný muži můj,

Pán tebe drahým dětem ochraňuj,

by z mozolů tvé péče do sta let

ráj čisté radosti jim hojně kvet’!

„A mně,“ zas mladý školár měkce řek’,

„dal zírat pacholetství jarý vděk.

Vlas kadeřavý, žlutě zlatý měl

a v lících růží nach i sněžnou běl;

jak hvězdy oči vstříc mi zaplály,

rtů k líbání mě zvaly korály

a luzný úsměv, jenž tou tváří kmit’,

v plam roznítil mé tiché touhy cit.“

Ó, june cudný, jakých v skrytosti

niv zemských bahno málo vyrostí,

kéž vděky tvoje prostřed Sodomy

Pán chrání poskvrny a pohromy

a kněžstvím připoutá tě k oltáři,

ať krása tvá v div světa vyzáří!