Kruh na hrdle.

Kdys na břeh africký vstoup’ kupec bohatý,

a než se ponadál, byl zajat piraty.

Ti lotři do groše jej z peněz obrali

a vržen v okovech byl v žalář nekalý.

Když mysli ponabyl, vzdych’ v trudu hlubokém:

„Ach, zdaž mám do smrti být bědným otrokem?“

Tu Matky Boží zjev se duší jeho mih’,

již za chránkyni ctil a čáku zajatých.

„Ó, pomoz, Maria!“ vzlét’ k nebi jeho vzlyk

a Matce Boží v hruď jak prudká střela vnik’.

V tu chvíli s něho pad’ svaz pout a zazvonil,

jen ještě na hrdle kruh železný mu zbyl.

l dvéře žalářní v ráz byly dokořán,

byl východ svobodný v noc měsíčnou mu dán.

A ráno u břehu, jak čekala by naň,

loď stála hotova plout za širokou sláň.

Muž divně uprchlý v ples dal se jásavý,

když uslyšel, že loď jej v domov dopraví.

Jen kruh ten jako had, jenž kořist obtočil,

jej tížil na hrdle a zraňoval mu týl.

Byl blahé naděje, že snadno na lodi

tu tíž mu odejmou a v moře zahodí.

Než záhy naděje té pohasl mu svit,

když pevně semknutý kruh nechtěl povolit.

Tíž maje na hrdle a v duši otravu

plul chuďas k domovu a doplul přístavu.

V chrám Panny Marie hned z korábu se dal,

tam před oltářem klek’ a vyléval svůj žal.

Než čím se modlil dél a kojil nadějí,

tím víc jej děsil kruh a svíral těsněji.

Ba postřeh dokonce, když zvedl dumnou skráň,

že mračně s obrazu Máť Boží patří naň.

Víc ještě sesmutněl a myslil: „Bůh to suď!

Snad tajná provina mou poskvrňuje hruď.“

Hned pamět obnovil a zkoumal svědomí

a brzo vystihl vznik trpké pohromy.

„Ó, Matko Kristova,“ jal pokorně se kát,

„jsem hříchem obtížen a vyznávám jej rád.

Mám sladkou choť, že div k ní láskou neshořím,

leč moje žárlivost ji stíhá příkořím.

Když na břeh africký mě koráb nésti měl,

já v domě nebohou sám na klíč uzavřel.

Ni v park, jenž při domě zve v pochlad alejí,

mých skladů strážcové jí pustit nesmějí.

Ó, vím, že pro ten hřích mé hrdlo svírá kruh,

a lítost upřímnou v mém srdci vidí Bůh.

A tobě, Maria, slib činím s přísahou,

že žárliv nebudu již na choť předrahou.

Jí volnost úplnou a práva choti dám

a všecky poklady své lásky zotvírám.“

Tu s hrdla, na kterém jak zlobná zmije tkvěl,

kruh spad’ a k oltáři se hřmotně skutálel.

Muž uvolněný vstal, jas blaha na tváři,

a na památku kruh dal připjat k oltáři.

V dům svůj se odebrav byl slibu pamětliv

a s chotí andělskou jak v slastném ráji živ.