KRUH.

Co v nitru stále vře a neumírá

a plane víc, když vítr burácí,

je touha po zítřku, ne v zítřek víra,

jíž neúprosná pravda vyvrací.

Vše v kruhu zakleto. Jen zdánlivá je změna,

Vždy stejný nepokoj a hrůzu dá nám čas,

vždy jednu vůni květina a jedno hoře žena,

ni jeden nový smysl nerozkvete v nás.

Jdem v hlubinách a zříme v mraku štěstí,

mrak sletí k nám a nese příval běd.

A kterak máme tíhu žití nésti,

když v dál nás láká prudký ptačí let?

I víra v tábor bratří krutě klame

a nejkrutěji naše láska k nim.

Náhle nás zradí theorie známé,

chlad trpký vane z nich jak na podzim.

Kdo směle doufal, stichlý, bezradný je,

jako když před ním kraj se zašeří.

Jde k vlastní pohádce od cizí utopie,

po zítřku touží, zítřku nevěří.