KRUH.

Konečně znám skvostnost západů. – Neboť již netřeba počíti,

a proto již jiter netřeba, která vždy pošlehla znovu.

Večery nejsou mi mezníky – v červáncích nekvapně vplovu

v čarovný kruh, jejž jsem konečně uzavřel. Západ pak jihne

v něhu, jež věčnost stihne.

Do oken kyne mi s úsměvem večer a bez bázně rozchodu

se rozvine v hladké bezvětří večerní vanutí v lese.

Blažen, kdo v bezpečné dohodě se zítřkem do zítřka nese

podíl svůj dnešní a neváhá setrvat v odmlce chvíle.

Projít jest míle, míle – – –

Násilí rozluky se dnem již neznám; však večery prodlouží

ten den v kouzlo věčných splývání, a já se v nich blaženě vracím

z bývalých bludišť svých veselí v čarovný kruh, v němž se ztrácím.

Nečekám, nehledám, nechvátám –