Kruhači.

Tři byli a touha zas domů

je do téže dědiny hnala;

dvě neděle po statcích krouhali –

teď výdělek nesli si nemalý

a veselou náladu k tomu –

la tralala tralala trala.

Tak s těžkými kru-kru-kruhadly

se dohopkovali až k lesu,

kde za vískou poslední stavení

se bělalo uprostřed zelení

a nad vchodem víšek je zvadlý

zval z dálky už k vzácnému plesu.

Děl první: „Co na mzdě si nesem,

by stačilo na notnou špičku,

však, přátelé, myslím, že velice

by prospěla piva nám sklenice,

že zkrátila cestu by lesem

nám alespoň o polovičku.“

„Kdo pracuje, přej si,“ děl druhý,

„to pravidlo platnost má všude,

a my byli v práci dvě neděle....

nuž prožijme hodinku vesele,

vždyť netřeba dělat nám dluhy

a ještě nám pro ženy zbude.“

„Nuž pojďme, když každý jen jednu

dá nalít si,“ ozval se třetí,

„a svorně se zdvihneme od stolu

a půjdeme dále zas pospolu,

hned jak se jí dostanem ke dnu –

vždyť čeká nás žena a děti.“

To bylo jak úmluvou psanou;

i shodli se ve krátké chvíli

a potom i se svými kruhadly

v tu lákavou hospodu zapadli,

kde složivše břemena stranou

stůl obsedli čistý a bílý.

Ba bílý... a na stole jiném

se veliká kytice stkvěla.

Tam bylo tak živo a veselo,

a nyní to odtamtud zaznělo:

„Ať nikoho neopominem,

nechť žije i hospoda celá!“

Což sluch se i zrak jejich mýlí? –

toť hostina – svatební k tomu –

tím lépe... tak v brnění ostychu

své pivečko dopijí po tichu

a nabyvše opětně síly

zas vesele poběhnou domů.

A ťukli si – byloť to pivo

tak lahodně řízné a chutné,

a přece tak nápadně pomalu

plam hasili vnitřního úpalu,

i upadli v podivné snivo

a utichli, jako když utne.

Až teprve nabyl zas řeči,

jenž první svou vyprázdnil sklenku,

i pravil: „Ó ano, my půjdeme,

však vězte, že palčivost žízně mé

je alespoň dvakráte větší,

než mohl jsem usoudit venku.“

A druhý hned připojil k tomu:

„Já mnil, že tu veseli budem

a pak že až ku prahům domova

nás požene nálada růžová,

však takhle se povlíknem domů

jen s loudavým tíživým trudem.“

„A pomněme,“ prohodil třetí,

„když teď už tak podivno je nám,

jak bude, až domů se dostanem?...

snad jakoby posedlí satanem

bít budeme nevinné děti

a dělati peklo svým ženám!“

Tak tedy, by z těžké té zkoušky

jich rodiny vyvázly zdrávy,

se shodli, že raději zůstanou

a budou tu veselost želanou

ssát do sebe dalšími doušky

té lahodné chmelové šťávy.

To bylo tak jasné jak slunce,

i dali si druhou a třetí,

a opravdu, prazvláštní veselo

teď teprve do žil jim vjíždělo

a v mozku se na každé strunce

jich humoru počalo chvěti.

Tak za vtipů, smíchu a žertů

čas ubíhal rychlej než dosud,

a kruhači ve zrádném veselí

hlas vlastního svědomí stápěli,

jak chtěli by poslati k čertu

své ženy, svůj domov i osud.

A hlas ten v čas nejvyšší nouze

již neměl se ozývat komu...

to bylo, když hospoda znenáhla

se příjemným příšeřím zatáhla

a přes cestu kladli tak dlouze

se stínové protějších stromů.

Pak šenkýř – sám šťastný ten ženich –

šer houstnoucí učinil jasem,

a lampa tak se stropu svítila,

jak říci by kruhačům toužila,

že po všech těch klopotách denních

je dobře si popřáti časem.

Hned všechno se rozveselilo,

jak den když se po noci jasní...

co vzadu, to těšilo ze štěstí

se mladistvé buclaté nevěsty

a kruhačům pomalu bylo,

jak slavili svatbu by vlastní.

Tu oproti nadání všemu

vstav jeden z nich, trochu již zpilý,

pěl o ženě písničku žertovnou,

v níž zove se vařečky královnou,

a hospoda tleskala jemu,

a kruhači pili a pili.

A z druhého skrytými umy

se vyklubal hádankář čilý:

ten předkládal tvrdé jim oříšky,

jež pokaždé dopadly na smíšky

jak pustého chechtotu pumy –

a kruhači pili a pili.

Však chechtotu pekelní běsi

své největší dostoupli výše,

když s dřívější tichostí v protivě

hnal třetí se v reji tak bláznivě,

jak vídal prý tančiti kdesi

až u hranic turecké říše.

Však více než potlesk a chvála

jim lahodil okamžik milý,

kdy společnosť v opojném rámuse

k nim srazila k jednomu stolu se

a hospoda smála se, smála,

a kruhači pili a pili.

A pili a smáli se ještě,

když odbyla hodina duchů,

a o jedné, o druhé, o třetí

i hosté se začali ztráceti

do teplého drobného deště

a vonného čerstvého vzduchu.

Až teprv když v dubové sesli

zbyl šenkýř jen z celé té vřavy,

i kruhači hovořit přestali

i píti, vždyť klímali, klímali,

až ruce jim na stoly klesly

a na ruce přetěžké hlavy.

A slunce už vysoko stálo

v zrak mrkajíc větvovím stromů,

když s těžkými na zádech kruhadly

tak zemdlení, bledí a přepadlí,

moc spití a vyspalí málo

zas brali se pospolu domů.

V kraj sneslo se rozkošné jitro,

jak bývá jen po nočním dešti;

co kvetlo a zpívalo v přírodě,

vše zdálo se těšiti svobodě –

jen kruhači měli své nitro

jak uprostřed svíravých kleští.

Zář sluneční v nádheře skvělé

se na zemi linula s hůry

a halila všechno jak do zlata:

tu cestu, to křoví i luka ta –

jen po našich pocestných čele

se honily zlověstné chmury.

A strašily příchodem zkázy

i v lese je pod haluzemi,

kde vonný vzduch ozýval kolkolem

se pernatých zpěváků hlaholem

a šelestem bujného mlází –

šliť kruhači dále jak němí.

V tom jeden z nich za druhů chůze

shyb k vodě se u samé skály:

chtěl omyt se, ale jak v zrcadle

v ní spatřil své tváře tak přepadlé

a oči tak strhané tuze,

že vlasy mu na hlavě stály.

„Ó přátelé,“ zalkal jak děcko,

„vy nevíte, jak mě to rmoutí,

že minulé noci jsme při pivě

si vedli tak hříšně a bláznivě

a na ženy, děti a všecko

jsme dovedli zapomenouti!“

Ten bezděčný mluvení počin

i druhému pomohl z tísně.

„Ó veškeré úspory utratit

a ještě i sáčky to doplatit,

to pravda je hotový zločin,

jejž záhodno potrestat přísně!“

„Ba věru, jsme čeládka zvrhlá,“

i třetí teď řeči své nabyl,

„jež zaslouží více než na hubu,

vždyť vrháme rodiny v záhubu –

ó kéž by se bouře jen strhla

a hrom nás tu na místě zabil!“

„Toť nemožno stejně,“ děl prvý,

„jak bez trestu domů se vracet;

však kdo jen nás potrestá účinně?

Já myslím, že vinu tu jedině

smýt můžeme vlastní svou krví –

nuž dejme si pět ran a dvacet.“

I sklonili kruhači hlavy,

brach potom se obrátil k brachu,

a bylo jim viděti na líci,

že vespolek stejní jsou vinníci,

však také i rekové praví,

jenž nemají před prutem strachu.

„Toť líp než se utíkat k hromu,

už proto, že zůstanem živi,

a ženám pak snadno se vylíčí,

jak v lese nás přepadli lupiči

a zbili a obrali k tomu –

oh, ženské tak rády se diví.“

„Nu dobře, že v lese jsme právě,“

děl třetí hned odstoupiv s cesty,

„tuť pruty, i slabší i se suky,

nám samy se vtírají do ruky,

a pak si hned na měkké trávě

své odležet můžeme tresty.“

Tak provázen šelestem listí

a pernatých zpěváků pěním

trest vykonán na všech, ne bez krve,

a bylo jim bědno, až teprve

to vědomí, že jsou zas čisti,

je plnilo uspokojením.

Ó ženy je litovat budou,

až uslyší, v houštině stromů

jak lupiči-lotři je přepadli

a zbili je, o všechno okradli

a s kůží je od krve rudou

jen s kruhadly poslali domů.

A řeč jim zas plynula se rtů

a touha zas domů je hnala,

a ačkoli všechno je bolelo,

přec bylo jim zase tak veselo,

tak do skoku, zpěvu a žertu –

la tralala tralala trala.

Ó trojlístku, jak jsi si škodil!

Tvá pohádka ukončí melou

a studem a posměchem konečně,

že ztrestali jste se tak zbytečně,

vždyť šenkýř, ten potají hodil

vám do kapes útratu celou.