KRUMLOV PŘI MĚSÍCI.

Luna září krvavou

z noci temnošera vzplála,

nad bezsennou Vltavou

ve snu zarděla se skála.

Rudý odlesk plápolal

s věže Krumlovského zámku;

k Vltavě on zavolal

v divně rozjařeném spánku:

„Hoj ty řeko vlnitá,

větrům křídla rychle sejmi,

leť, kde Praha věžitá,

k hradu královskému spěj mi.

Rci, že nejsem pro manství

ani dosti sláb ni skroven;

svrhnu břímě poddanství

a jsem hned mu silou roven!

Nechť je hradů nejhrdší,

nechci já ho ctít za krále;

nestojí on ne tvrdší

ani na vzdornější skále.

Není boků mocnějších,

ba já tužšího jsem těla!

není nohou pevnějších

ani hroznějšího čela.

A nechť nebetyčnou věž

zvedá sobě za korunu,

vysoko i moje též,

sahá po samou až lunu.

Hrdopýchou vítěznou

nechť se hradí jmenem králů,

však svou rukou železnou

zdrtí o Krumlovskou skálu!“

Zachmuřil se luny jas –

ztichla’s hradová ty skálo?

dávný, dávný to byl čas,

němž divě se ti zdálo.

Netřeba již hrozby tvé

sídlu hrdé králů moci...

vnoř se v temno rozlité,

spi jen klidně v stínu noci.