Krůpěj.

Polibkem slunce žhavějším než rety

hořící vášní

atomy tvoje uvedené v pohyb

stoupaly v ether v sladkém opojení,

až chladnou vlnou tvrdé skutečnosti

sraženy k sobě objetím těsným

tebe vytvořily,

drobounkou krůpěj – jednu z nesčíslných –

neznámou, tichou, s existencí krátkou.

A letíš klidně měkkým vzduchem

a bez protestu zajdeš v prachu země,

vyschlou už půdu kypříc svojím žitím.

A přece za tu krátkou existenci,

tou cestou s výšin do náručí země

ty malá, nepatrná, ale čistá

jsi v sobě celý vesmír odrazila

a slunce paprsek,

jenž s láskou se tě dotkl,

jsi rozložila v pyšnou krásu duhy.

Vím, proč mám rád

tu drobnou krůpěj deště.