KRŮPĚJ DEŠŤOVÁ.

Den chmurný vyplakal se do sytosti,

déšť s polních cest a stezek všednost splách’

a v hlavách vrb, jež u řeky se hostí,

jen kapky stály z hojných posud vláh.

V nich při západu zlatý oheň dlel,

jak diamanty zdály se být drobné,

já v chůzi bezvolně se zahleděl

v to kmitání se ohně přeozdobné.

V ten třpyt jsem hleděl, v němž se slunce krylo,

že zdály se být kapky rubínův,

zvlášť v jedné z nich se zářně uhostilo;

já hledě na ni v říš se zabral snův.

Zřel na ni jsem; vždy větší být se zdála

a po vždy větší zdál se její třpyt;

tak jasně zářila a zlatem plála,

že zraku nemohl jsem odvrátit!

Na listu lancetě se chvěla stále

a svítila; ty druhé hasly již;

list pozvolna se shýbal neustále,

a přece nepouštěl svou zářnou tíž!

Než počla býti mdlou a potrácela zář,

mrak slunce přelít, krůpěj pojednou

je stejná s prvými, až náhle zapadá

v tůň rozkypělé vody bezednou!

Bylť přišel večer, v krůpěji zář zhasla,

a krůpěj tratila se tesklivě a třásla,

až její zjev vod v spoustu zaletěl

a vánek zadul, prostý list se chvěl. –

Tam vlnou chopen kapky zjev se ztratil;

kdo pozná krůpěj v spoustě kalných vod,

již večerního vánku zádech zklátil

a do neznáma zanes řeky brod?

A dumám, dumám, kdo tě najde asi,

ty lesknoucí se krůpěji, se ptám,

zda parou navrátíš se v nové časy?

A domyslil jsem, nejsem-li to sám!

Kéž byla bys, má písni, ovlažila

květ jediný, když vedrem stížen vad’,

ó, pak bys chvíli užitečna byla, –

či mlýnské kolo míníš hnáti snad?

Nic nejsi, ničím nebyla jsi prve,

nechť slunce zdobilo tě u večer

a v přížni jasu dalo ti své krve! –

Zda někdy parou budeš vyšších sfér?