Krůpěj potu.

Jedna potu krůpěj spadlá dolů s čela

cenou svojí sváží světů stáda celá.

Nad skončenou prací snil tu Dělník věčný,

před ním hvězd se tísnil zástup nekonečný.

Vše to Jeho vůle, Jeho síly dílo:

prohlížel a viděl, že by dobré bylo.

Beze hnutí ještě hvězdy stály tady

jako zlaté plody bájné ze zahrady.

U Tvůrcova srdce tetelíc se jemně

nejblíže tam stála malá naše země.

Okeán i pevno mlčely a ždály,

až se zlíbí jejich promluviti králi.

Řekl Bůh: „Nuž leťte prázdnem všehomíra,

vířením svým plňte lada jeho šírá.

Každá podle vlastní povahy a druhu

vespolek si hrajte v přikázaném kruhu!“

Zaujaly své prahy, zaujaly své trůny

komety i slunce, planety i luny.

Poslední pak ze všech země byla naše,

do neznáma plula nesměle a plaše.

A tu v prvním letu se Tvůrcových skrání

jedna malá krůpěj potu spadla na ni.

Svatá krůpěj sletla, oživnula rázem,

a co člověk prvý doletěla na zem.

V potu zrozen, v potu denní chléb svůj máčí,

a tak věčné v práci k svému hrobu kráčí.