Krůpěj rosy.

Sníh zaklopil nám rysy polí

juž v bílou svoji peřinku,

mráz chladnem dýchl po okolí,

a zabloudiv i v sad náš holý –

shled’ poslední tam jiřinku...

I děl k ní ostře, svistem kosy:

„Už zítra květ tvůj rozdrtím!“

A já šel kol, a zřel jen cosi

jí v oku plát, jak slzu rosy,

jak žal – nad časným úmrtím!