KRŮPĚJ.

Že na dně srdce leží

mi krůpěj soucitu,

má duše vždy je svěží,

jak úsměv blankytu.

Tou krůpějí se jednou

můj schladí vznět i žár,

že květy hlavu zvednou,

kde byl by suchopár.

Je snad to poesie?

Či pouze dobrota?

Já nevím, jas však lije

v stín mého života.

A v duši svěžest, vůni,

že mezi oběma

jak leknín v horské tůni

se houpá duše má.