Krůpěje.

Celý svět je v nich, i strom i skála,

ranní slunce z hlubiny jich sálá,

večer měsíčný a plný hvězd

plá z nich též, když skanou podél cest

na trav stébla, na lupenů řasy,

na kříž v poli, na prohnuté klasy,

ptákům do hnizd, na zavřený květ,

na pahýl, jenž počal trouchnivět.

Slzy nebe, co se ve vás skrývá?

Život – vše, co prahlo, kvete, zpívá. –

Šťasten jsi, když tobě na tváři

též jich démant čistý zazáří.

Vždycky zkvítá po nich znova žití,

vždycky z nich jen soucitu zář svítí

nebo lítosti. – Však duše zas

vzletí po nich v nebes modrojas.

Hroby zarostou a s nimi boly,

viny hrot je zlomen jimi vpoly,

bída před soucitem prchá z daleka...

Slzy nebe jsou jak slzy člověka.