KRUTÉ JARO

Za lesem střechy domků

zavál sníh v hlubokém dole.

Dětí svých prvních, že marně vzešly,

litují louky a pole.

Obloha visí, jdou olověné,

těžké jdou, těžké mraky.

Gigantických jak uzřel bys křídel

spouštět se na zem ptáky.

Hladovou matkou je kruté jaro,

v náruč, co zrozeno, svírá:

travky a letorosty a kvítky,

brouky, ty předčasných slunných dnů zvídky,

přepadá, vraždí, sžírá.