Krutihlav.

Na ptačí koncert přišel z rána

věhlasný kritik krutihlav,

seď výše druhých, dělal pána

a prohlížel si ptáků dav,

jenž v listnatého lesa strání

pěl hymnus k slunce uvítání.

Niv krásou unesen a luhů

pěl z vroucí duše ptačí sbor,

druh každý šťasten z štěstí druhů

zřel v sladké tuše na obzor,

kde kníže světla v nebes splavu

z vln zlatých vynořilo hlavu.

Jak kouzelné to byly zvuky,

tu dumný stesk, tam čilý jas;

ve snivé slavíkovy tluky

svůj ťuhýk mísil temný hlas,

a v tóny lindušek a drozdů

hlas žežulčin se snášel z hvozdu.

Jen krutihlav sám bez únavy

se vrtěl stále, aniž hles’,

hned zježil péra hadí hlavy,

hned krčil se, hned pyšně vznes’,

jak Bůh ví co by v hlavě snoval,

a stále oči vyvaloval.

Když dopěli, slíť mezi ptáky

a nadul se a v řeč se dal:

„To že je zpěv? Ne, to jsou kváky

a kviky světu pro skandál;

ten cvrliká si, onen křehce –

to všecko líbit se mi nechce.

Já v Africe byl, moji zlatí,

a čarných pěvců slyšel sbor,

jich písní orli byli jati,

vod hrdí králové i hor;

tam sídlí miláčkové bohů,

vám, hudlaři, jen smát se mohu.

Tam, Bilmanské kde stojí vrchy,

a u Nigru a Čadských vod

je nad vše vaše zpěvné sprchy

mně zvučný výkřik více vhod;

váš zpěv – to mrzáček je v plenkách,

radš kdybyste šli po housenkách!

Jen v palmách pěvcové se rodí –

ne v lipách zde a snětech vrb –

kde nebe v srdce žár jim hodí,

vy máte jen, co dává krb;

zpěv pravý zní jen na Atlasu,

vy, knikalové, jděte k ďasu!“

Tu drozd, dřív klidně poslouchaje,

děl chlubilovi: „Laskav buď

a zjev, co z palmového kraje

tvá pro nás vyzískala hruď;

co v tobě z rubínů těch hoří,

jež Pánbůh ze slz v duších tvoří.“

A krutihlav vznes’ hrdě hlavu

a naduv hrdlo jal se pět,

leč strnulému pěvcův davu

v ráz před zrakem se temnil svět:

„To že je zpěv? Toť psík kdes vrčí!“

A krutihlav se k sněti krčí.

Smích rozlehl se v lesním skrytu

a znova zahovořil drozd:

„Zpěv duši chce a vroucnost citu,

jen hlavou kroutit není dost;

ty nemáš nic než hrdlo choré –

jak litujem tě, bídný tvore!

My stesk i žal, jímž srdce buší,

a radost nesem nebi vstříc,

když sněním zkřišťalují v duši

a září z dětských zřítelnic;

jdi, jdi a všemu světu věsti,

co naše blaho je a štěstí.

Spěš, kaj se z úšklebků a hříchů,

jeť veliká jich věru směs,

jdi, nech si pozemskou svou pýchu,

nám dost, když vzletnem do nebes;

nuž k slunci, k světlu, sbore ptáků,

a ty buď s Bohem, ubožáku!“