KRUTOVLÁDCE NEJSLADŠÍ

Noc byla tenkrát, nejtemnější všech,

kdy z hlubin otravné propasti

a z hnilob kouřících se bahnisek

se zlíhl netvor v osud člověku,

Byl chytrý, úskočný a plíživý

a vniknout uměl neviditelně

přes hradby měst a hradů hlídaných

i do chatrčí přes plot zhroucený.

A krvelačný byl jak upír zlý,

jenž znenadání kořist přepadá

a dáví krutě v dlouhém strádání.

Krev radostného mládí nejraděj

svým jedovatým hryzem otráví,

by uvadala těla plná života

jak nalomená větev na stromě,

by hasly zraky plné úzkosti,

by člověk nedožil se naplněn

slunného stáří klidnou pohodou.

Té noci tenkrát nejtemnější všech

se Nemoc zrodila a sestra její Smrt.

Byl člověk dlouho sobě bez rady

a v žertvu sebe dával zoufale,

až jednou za jarního poledne

vzpříčil se mocně sestrám ve vzdoru

a vyslal Soucit v zápas proti nim.

Kamkoli přišel junák, radost s ním,

a lehčími se staly bolesti,

a bledých sester chmurná dvojice

prchala z končin jeho království.

Hle, také my vedeni Soucitem,

jenž z teplé ruky své nás nepustí,

na pomoc jdeme trpícím,

královstvím Soucitu buď srdce nám.

Víc nám než jinému jest potřeba

statečných mužů a též silných žen,

oddaných povinnostem k národu,

jenž velikým, jak býval, musí být.

Nám třeba jasných zraků, jasných čel

a pevné hrudi, svalů nemdlivých,

dorostu s krví proudně kypivou,

by vtělil silou vůle naše sny

a k slunné slávě přived naši vlast.

To dovedou jen ti, kdož nepadli

na kraji cesty smrtí zkoseni,

kdož silni těly nikdy neklesnou

ni duchem v bednou neřest ústupu.

Jarnímu vzduchu nabídneme hruď

svých trpících, by dechy šířila,

jak oddechují role na jaře,

živičné vůni lesů zelených

je svěříme, by póry pronikla

jim svěže nesmrtelným balsámem.

A o ně bude vlast nám silnější.

Vždyť zas jen sobě dáváme

v těch bledých, jimž se zdraví navrátí.

Nuž, vzdejme vládci srdce dokořán,

ať Soucit vstoupí v ně a kraluje

tam krutovládou nad vše nejsladší.