Krváky.

Milovala jako děcko

školu, hry i čitánku,

nad ně však a nade všecko

čtení románků.

Nedala v své komůrce si

ustýlat ni smejčiti,

jen by mohla tajně kdesi

román ukryti.

Ve dne byla – eh co metla! –

pro ospalost kárána,

ale v noci román četla

třeba do rána.

Vedle matka ulehnout si

nebyla s to pro kašel,

ten však v sluch a srdce čtoucí

cestu nenašel.

Avšak lidem zabodával

v krámě se až do kosti,

nebýval v něm kupců nával

nikdy vzácností.

V čas, kdy mládí sobě žádá

býti mládím hledánu,

dcerka k smrti měla ráda

reka z románu.

A když začla krvák nový,

nemohla než v zápětí

k novému zas hrdinovi

láskou vzhořeti...

Nápadníci chtivé hledy

stáhli od ní docela,

pustl krám a naposledy

matka umřela.

A tu teprv převráceno

bylo vše: čtla celý den,

až ten obchod, pěkné věno,

přišel na buben.

Však co také s takým věnem?!

Ona sní teď o princi

jako o svém vyvoleném,

jen že – v blázinci!