KRVAVÁ KRŮPĚJKA ŠTĚSTÍ

Již mého srdce jízda

projela celý svět všudy.

Tu rozvrácená hnízda,

tu rozmetané údy,

a u stráži noh

tu mokvá krví dlažba,

nad mrtvol stoh

se tyčí pušek pažba.

Tu často teď nevěděli,

zda pohřbili revoluci,

či před revolucí je-li,

jen po štěstí žhavě prudcí, –

a pro štěstí rodili

a pro štěstí vraždili.

Zamlklí, smutkem němí

je hledali mimo sebe,

nějakou neznámou zemi,

nějaké neznámé nebe.

Jen málo kdo v sobě je hledal

i na skalách, nad propastmi

svých duší, kde štěrk se ssedal

jich těžkých pochodů strastmi.

Já šel a šel a nedal

se mýlit ničím a hledal.

Tam někde vysoko kvítí

co krůpějka krvavá svítí,

to na skále v duši mé roste

květina drobného štěstí.

Mé ruce, za ni proste,

a jděte ji utrhnout, snésti!