KRVAVÁ ŘEKA

Z tisíce ran, z milionů

prýští a prýští,

naplnila koryto Evropy;

v sinalé jich tříšti

s sebou unáší těl údy,

hlavy oslizlé, ó všudy, všudy,

k věčnému kams’ přístavišti.

Zachvacuje kol vše rody,

obce i města,

vylidňuje kraj i země,

poušť jest její cesta;

jak prut rozžhavený k muce

ohnivě plá v Čísi ruce,

národy jež švihá, trestá.

Majáky z vln trčí chrámy

zespustošené,

okna jich jak slepé oči,

věže vyloupené,

vyřezaný jazyk z chřtánu;

není, kdo by dobrořečil Pánu,

lhostejně se nebe klene.

Zřeřavěla rudá řeka,

ó slyš, jak ječí,

dychtivá a nenasytná

ústa rostou větší,

vyplivují trupy siné;

a svět naslouchá: kdo klne?!

nebe? zem? kdo zazlořečí?!

Vlny divoce se plaví,

nové a nové;

nanesou už trupů siných,

co v nich víříc plove,

koruny jsou, trůny ve vln valu – –

nebo smrtelné jsou rody králů,

ale nesmrtelní národové.*)