KRVAVÁ ŘEKA.

SEN těžký měl jsem dnes. – Dnes řeku zřel jsem časně z rána

a řeku širokou a valící se krajem v dáli.

A řeka pěnila se, jako divou bouří hnána

a bušila vždy více v tvrdé kolem sebe skály.

Však hrůza! Voda v oné divé řece netekla to,

to byla krev, krev černá, krev též kouřící se, rudá.

A mrtvo kolem. Jakoby vše zde as bylo klato

i na břehu tam krajina, jež byla pustá, chudá.

Já slyšel, náhle z hloubi vod jak hrobový hlas vece:

...Jsem krví, kterou člověk prolil ode svého vzniku!

A hrobový hlas onen dozněl opět dole v řece

a jako echo slyšel jsem jen od skal tisíc vzlyků.

Sen těžký byl to. Hrůzou na celém se těle třesa,

jsem procit, patře, jak se na mne ranní slunko směje.

A myslím-li na onen sen, tu naděje má klesá

a duše moje lká a znovu se vždy v bázni chvěje.