Krvavá růže.

Již dávno rozjeli se posli, zvouce,

kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek,

by přirazili k branám Olomouce,

by potrestán byl zpupný Lokýtek.

Nesčetným, rekovným je vojům v čele

nejmladší Přemyslovců ratolest.

Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele,

že zapomenul na královskou čest,

tak zapadaje v lidské hanby tůně,

jak vyvětralý kámen v hloubi vod,

když na velebném Libušině trůně,

mu rádcem byl jen bídných vášní rod

a velký odkaz otce svého, děda,

dal nepřátelům lačným lupu v plen

a v bílých loktech dřímal svůdných žen.

Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda,

čím otcům, vlasti, slávě povinen.

Je tich a smuten kapitolní dům,

v němž na čas prodliti mu jako hosti.

Juž kyne mocně velkým slávy snům,

hlaholnou mluvou mrzké minulosti

ustoupit káže v propast zapomnění,

a z růžných červánků zří vzcházet juž

své slávy slunce, mlžné prchá snění,

a k činu velkému se chystá – muž.

„Ty vůle, paže – mysli, peruť zvedni,

a slávo, v oblačnou mne říši nes,

vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni,

měj světlo, světe, českých od nebes!“

tak v zanícení Václav šepotaje

na lůžku vedrem znaven usnul král.

Juž odhaluje obrazů svých taje,

tak ladné; při něm mámivý sen stál.

Král vece mu: „Jsem zvědav, co mi dáš?“

Sen, lehce za měkkou jej ruku bera,

mu do dálného ukazuje šera

a ptá se smutně: „Kde jsi, poznáváš?“

On hledí kolem, cos jej mrazně zebe,

že chví se žasem, ladné blednou líce,

hlas jeho zachvívá se: „Vidím nebe

a ty jsi světlý anděl nebešťan.“

Sen dál se táže: „A co vidíš více?“

„Tam jarně teplých vánků milý van

přináší světlých postav velký dav.“

„A znáš je?“ – „Bože, kdo se blíží k nám?

Ó jak bych neznal těchto drahých hlav!

Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!“...

Tam patří na dav; jará zář plá v oku.

Jde Přemysl tu po Libuše boku

čarovnou září leposti se skvící;

tu svatý Václav s usměvavou lící,

v železném pancéři jde Vladislav,

jak u Milánských přioděn byl bran,

a dále nese vánků lehkých van

dva ladné zjevy – lepou Dagmar s Mladou;

zbroj těžká toho reka na to chrastí,

jenž na Hostýně západ zbavil strastí

tatarsky tatarských. – Tu on – jenž zradou

kles’ v náruč smrti na Moravském poli,

s ním česká sláva na krvavé lůže.

Z ran tisícerých vykvétají růže

tak jasně rudé jako svěží krev. –

A na trůn used’ Otokarův zjev

a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon:

„Zda tobě, vnuku, po života skon,

jak nám, ta česká sláva bude mila?“

Než odpověděl Václav, všechno v ráz

tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz,

jen růži viděl rudou, jež tu zbyla,

jen růži porosenou svěží krví.

Okamžik překvapení minul prvý;

i chopit chce ji jeho ruka mladá,

leč růže volně padá, lehce padá,

jak krvavá se hvězda nese dolů –

a Václav za ní padá, padá spolu,

však marně po ní sahá, darmo sahá.

Na dlažbu padla kapitolní chodby.

A Václav procit’ ze sna. – „Růže drahá!

mou budeš,“ zvolal, „mojí jenom! Rod by

můj zneuctěn byl, kdyby někdo zved’

tě cizí!“ – V polospaní ještě, v snách

a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě

král překročil své dusné síně práh.

V tom na něho se divý vrah vrh’ klatě

a dvakrát dýku v krásná prsa vklál.

Kles’ Václav; pohled’ kolem naposled. –

Na dlažbě místo růže té krev svou

zří zmírající král.

Juž zastíněno oko smrti tmou.