Krvavé lístky. (II.)

Nad propastí jsem kdysi stál,

skončit jsem život chtěl,

tu zhledl naposled můj zrak

své vlasti na úděl.

A vlast mne zavolala zpět,

já klesl na tvář svou,

a kudy kráčím, zanechám

vždy stopu krvavou.

Nuž dál, ve hávu člověčím

ďábli, mne štvete, dál!

Tam nikdy nedoštvete mne,

bych vašich ran se bál!

Vy duše tupé, zpozdilé,

štvete mne v dálnou dál?

Pro pravdu, již jsem vyznával,

jen blázen by se kál.