KRVAVÉ RŮŽE. (VII.)

Růžové líčko – dítě na sirobě,

na zlatě, žalu i na lidské pýše,

zardělé poupě, matka dávno v hrobě,

čí ret tu záři ve tvé líčko dýše?

„Jen ostrý za dne dech a hněvy pána,

za noci tvrdé lůžka kamení,

vždyť růměncem se vždycky věnčí rána

a růže trnové má znamení.“

Skanula slza po uvadlé tváři

v bolestném padši v ňadro zachvitu,

papršlek kmitu nebes na oltáři

a růže vzplály slze ve třpytu.

Co růží skryto v studánce té žalu,

kdož srdcem jal by jejich věnců vděk –

jen méně kamení – jen méně kalu

a jediný jen lásky papršlek.