Krvavé slunce.

Plá v nebi bělavém jak otevřená rána

a mlhou šíří se a roste ve tvar větší,

zem jako hříšnice, jež před oltářem klečí,

se dívá strnule v ta mračna roztrhaná.

Zvěř prchá do lesů a člověk ve svou chýži

a chví se stromoví a chví se zeleň polí,

jak čelo hříšníka jen skalnatý sráz holý

ční zatvrzele výš a skráně neponíží.

V zem poslal ubohou bůh hořkou nudou jatý

jen krále, tyrany a mučitele, katy,

by Pravdu ubili a Krásu štvali po ní: –

a nyní pohnut jsa a vzpomínaje chvíle,

kdy stvořil mladou zem v té nevinnosti bílé,

tvář ukryl za mraky a rudé slzy roní.