KRVAVÝ ZÁPAD.

Jak do řeky své chmurné zlato hází,

až ze dna její vstává fantasticky,

jak po tabulích oken všech se plazí,

mne rozladí v své teskné slávě vždycky.

Ruch města tiše kolébá se pod ním,

jen ztlumeně sluch rozeznat jej může,

a po řece v dál na zrcadle vodním

viz rozházené smutné jeho růže.

Den skonává a smrt svou halí tmami.

Ten západ obraz lva jest, jemuž z rány

krev teče na boku a teče z tlamy

a jenž má všecky zuby vylámány.

A s takým ubitým lvem dnes mne právě

kýs přítel srovnával... Svit hasne v řece,

já cítím ránu na srdci i hlavě,

však co jest sláva? Lvem když byl jsem přece!